O kněžně Vandě
Kmenu Lechů, který se usadil při řece Visle, nastaly přetěžké chvíle. Kde se vzal, tu se vzal, uhnízdil se v temné jeskyni u řeky drak. Z tlamy se mu šířil nesnesitelný, jedem čpící zápach a před jeho zrakem, metajícím blesky, mrtvělo hrůzou všecko, co dýchalo. Žil pod samým knížecím hradem – tak si byl jist, že se mu nikdo nedostane na kůži – a napadal nejdříve zvířata. Nechodil ovšem do lesů na vlky, rysy, zubry nebo medvědy, namířil si pokaždé tam, kde pasáci hlídali stáda, a vybíral si podle chuti a hladu: jednou pěknou jalůvku nebo dojnici, jindy telátko-odstávče, po třetí odrostlého býka nebo vola do tahu. Chlévy se prázdnily, nebylo masa, už bylo vzácné i na knížecím hradě, a leckterá hospodyně neměla dost mléka ani pro svá robátka. V osadách, kde dříve si lidé pokojně žili, na pastvinách, kde se prohánívala stáda v úplném bezpečí, na polích, kde doposud hospodáři s dětmi a s čeledí konali radostně své práce, na cestách, kudy chodili obchodníci se soumary nesoucími zboží, nastala najednou nejistota, úzkost a děs, nikdo nevěděl, kdy se objeví zelený trapič. Zpěvy na nivách umlkaly, práce se konaly jako úkradkem a bylo málo naděje, že se něco sklidí: kudy si saň zamanula, tudy si namířila a širokými pazoury vše zamačkala do země, že nikdo nepoznal, kde rostla pšenice, pohanka či proso. Již i na lidi se drak odvažoval, přepadal osamělé chodce, uchvacoval zatoulané děti, v noci se plížíval až ke stavením, a kde měli chatrnější chalupu, strachovali se, že jim ji saň rozdupe. Když se jí nepodařilo nic ulovit, nedal její ryk unaveným po celou noc zamhouřit oka. Už nebylo rodiny, která by trpce nenaříkala na žravost příšerné obludy. Její hrdlo bylo stále širší a nenasytnější.
Kníže Krok, vládce nad sužovanou krajinou, se trápil. Z oken svého hradu mohl nejlépe pozorovat řádění svého strašlivého souseda. Viděl také, jak řídnou řady těch, kdo k němu přicházívali se svými nesnázemi, aby je soudil, anebo aby pomohl. Sedm měsíců chodil Krok jizbami svého rozlehlého roubeného hradu, zabrán do smutných myšlenek, mnohdy už v zoufalství lomil rukama a volal k bohům o radu, jak by měl zachránit svůj lid. Tratil se na těle, brada mu prokvetla, vlasy bělely.
Konečně jednoho rána vyšel ze své ložnice jinak než jindy. Družina ho nepoznávala. Tatam byla jeho zamlklost, nebylo stopy po jeho sklíčenosti. Mladicky pružným krokem šel síněmi, zvučně a rázně dal povel:
„Zavolejte mi Skubu!“
Vladyka, knížeti zcela oddaný, přispěchal.
„Učiň, Skubo, co ti řeknu,“ povídá kníže, „zabij vola, zabij ovci, jejich útroby zahoď do řeky, trupy vycpi smolou a dej dopravit k dračí jeskyni. Než je tam však pohodíš, nasyp dovnitř trupů řeřavého uhlí a zašij!“
Vladyka poslouchá a div hlasitě nezajásal:
„Ano, ano, to je jediný možný způsob, jak strašlivou obludu zahubit!“
I připravil obojí lákavé sousto a přitáhl je k jeskyni, potom se chvatně ukryl za skálu. Drak ucítil člověčinu i pach čerstvého masa, vyplazil se z díry, spokojeně zabručel a již mizí ovce jako kuřátko v objemném jícnu netvorovu. Po ovci došlo mžikem na vydatnější kousek. Drak začal trhat na kusy zabitého vola, ale nedotrhal. Povětří se začalo otřásat jeho rykem. Oheň začal vyžírat útroby nenasytného netvora. Stěží se doplazil k blízké Visle a začal chlemtat vodu, aby uhasil nesnesitelný žár, tekutina v něm však syčela, pára se rozpínala a drakovi puklo břicho. Ozval se poslední řev, až se stromy ohýbaly, země se rozkymácela, vlny na řece se zdvihly – a drak padl zcepenělý na břeh.
Od hradu přijíždí kníže Krok. Jednou ranou utíná strašnému drakovi hlavu a nabodává ji na žerď.
Chce ji sám ukázat lidu, aby uvěřil neuvěřitelnému; chce se poradovat se všemi, že mohou zase volně vydychnout, pokojně se vyspat, že se již nemusí strachovat o děti ani o zbylá dobytčata. Projíždí Krok se Skubou po boku všemi končinami a za patami jim zní jásot a děkování. Končina při Visle zrovna zjasněla, sami lesní opeřenci veseleji zpívají a poletují a vítr roznáší dobrou zvěst radostně do všech úhlů světa.
Na hradě nad jeskyní vládne opět pokojně kníže Krok a těší se z lásky svého národa i z dorůstajících dětí. Měl dva syny, Kroka a Lecha, a dceru Vandu. Děti rozkvétaly, otec stárl. Šedá brada mu splývala po kolena. Krok věděl, až mu vous doroste k zemi, že si pro něho přijde Morana. Nůžky se proto vousů nesměly dotknout. Starší syn a Vanda pozorovali úzkostně, jak se tatíčkova brada měsíc od měsíce prodlužuje, avšak Lech se těšil, až otec umře, že dostane svůj podíl a bude moci vládnout. A dočkal se. Jednoho dne kázal stařec, aby mu zavolali jeho děti, a pravil:
„Má hodina udeřila. Odcházím k otcům do návy. Vyplňte, milí synové, mou vůli: Vandě vyplaťte podíl a sami se rozdělte spravedlivě o knížectví. Vládněte dobře a žijte ve svornosti a bratrské lásce!“
Sotva kníže domluvil tato slova, zhasla svíce jeho života. Zvěst o smrti laskavého vládce letěla stejně rychle zemí, jako kdysi zpráva o záhubě zlého draka, tentokráte však místo jásotu zněl všude hořký pláč. Husté zástupy se valily na hrad, všichni se chtěli podívat naposledy do tváře zemřelého. Bohatýři se řadili, aby donesli skvostně oděnou mrtvolu na horu Lasotu. Zde se rozhořela hranice, tělo knížete se měnilo v prach a popel, byly vykonány oběti, uchystány pohřební hody a potom uctivě sebrány zbytky spáleného těla. Na popelnici všichni přítomní nosili hlínu, až mohyla vzrostla ve vysokou homoli zdaleka viditelnou.
Bratři si rozdělili dědictví a začínají vládnout. Krok miluje mladšího sourozence a je hotov mu ve všem upřímně radit a pomáhat, Lech se však o nic neprosí, dívá se na bratra s nedůvěrou, ba nevraživě a závistivě.
„Krok je mocnější než ty,“ našeptává mu zlý děs, „každý ho má rád, a kdykoli se mu zachce, může tě o tvůj podíl připravit, ponížit a zotročit.“
I plní se mysl mladšího knížete černými záměry, až se docela podobá jeskyni, která kdysi hostila nelítostného draka. Jednou odpoledne přijel do rodného hradu a zval:
„Pojeď se mnou, Kroku, na lov! Vydejme se na jeleny a na medvědy jednou docela sami. Mám už po krk toho, být ustavičně obklopen cizími bohatýry a služebnictvem, tvá společnost mi stačí, aspoň si cestou nerušeně pohovoříme.“
„Nu což, jeďme,“ ochotně přivolil Krok a dal si osedlat koně. Už vyjíždějí oba sourozenci z brány krakovského hradu, když z nevysoké roubené věže zní Vandina prosba:
„Nejezděte, bratři, sami na lov! Vezměte s sebou čeleď! Měla jsem v noci na dnešek těžké sny. Viděla jsem krev. A ráno nad hradem krákali havrani. Nejezděte sami! Lesy jsou plny nebezpečí a zvěř je divoká!“
Lech mlčí zaražen a dívá se po očku, jak bratr rozhodne. Mladý kníže Krok se bezstarostně usmívá:
„Nestrachuj se, Vando! Sen je sen! Les nám neublíží a zvěře se nebojíme.“
Vzdychajíc hledí Vanda za bratry, jak vedle sebe klušou na pěkných koních, jak se jim oštěpy blýskají na slunci. Již se za nimi zavírá brána hvozdu – a právě toho nejzarostlejšího, nejzlopověstnějšího. Chraňte, bohové, odvážné lovce!
Knížecí bratři se dávají stezkou, Lech vede. A jedou dlouho. Zvěř jako by byla vymřela, nikde zajíčka ani srnky.
„Měli bychom odbočit k Visle. Jeleni tam chodívají pít,“ praví konečně Krok.
„Jen jeďme dál,“ odmítá Lech a zastavuje koně teprv uprostřed nejdivočejšího hvozdu, kde se na mýtince křižují stezky. Chvíli poslouchá. Ozvalo se snad zabručení medvěda nebo kančí dusot? Ach ne! Lech pátrá, není-li nikoho nablízku, kdo by byl svědkem jeho zločinu.
„Zde musíš zemřít, Kroku,“ volá divoce, „sám chci panovat nade vší naší zemí.“
Krok padl bez hlesu s koně s proraženou hlavou. Bratrovrah stojí nyní bezradně nad jeho mrtvolou. Uvažuje, kam by ji ukryl. Zahrabe-li ji, mohou ji vyslídit ohaři a rána na hlavě vydá svědectví, že nebyla způsobena medvědí tlapou ani kančím tesákem.
I rozsekává ukrutník mrtvé tělo a kusy zahrabává do písku na rozcestí. Ví, že se křižovatkám lidé vyhýbají, že se bojí světýlek, jež se tam v noci ukazují. Chytře Lech počítá, chytře!
Než příšerné dílo skončil, zapadlo slunce a na čistou oblohu vyskákaly hvězdičky. Již se i první měsíční paprsky derou korunami stromů, Lech však nedbá. Měsíc je mlčelivý svědek a hvězdy nemohou prozradit. Viděly toho již tolik a nikdy proti nikomu svědectví nevydaly...
Noc už značně pokročila, když se pod krakovským hradem ozvaly zvuky lovecké trubky – výzva, aby branný otevřel. Veřeje zaskřípaly – a před hradní čeledí, která se ochotně sběhla, stojí lovec jediný. A jak vypadá! Světlo pochodní ozářilo jeho bledou tvář, zakrvácené ruce i potrhanou suknici rudou od zasychající krve.
„Běda mně, běda vám!“ lomí Lech rukama, „nesu zlou novinu. Dravá zvěř udávila vašeho knížete, zlá medvědice roznosila jeho tělo po lese. Bránil jsem ho, jak vidíte, až jsem všecek okrvavěl, ale neubránil.“
Rozlehlým nádvořím zní nářek bohatýrů a služebnictva i Vandin hořký pláč. „Že jste mne neposlechli, že jste mne neposlechli!“ opakuje a hledí skrze slzy vyčítavě na bratra. V duchu vidí Kroka, jak se usmívá, jak vesele vyjíždí na svou poslední cestu.
Lech nařídil dny smutku za bratra a potom se ujal vlády v celém knížectví. Přestěhoval se na otcovský hrad, ale radosti z toho neužil. Kamkoli vešel, všude viděl zabitého, jak se na něho s bolestným údivem podíval, když ho napadl. V konírně stál Krokův kůň a Lech si připomínal, co čeleď hovořila, když přiběhl z lesa teprve ráno – jak je divné, že zvíře není poraněno, že je zvěř nerozsápala. Z Lecha se stal samotář, zasmušilec. Vanda soudila, že se trápí, protože vyzval bratra na ten osudný lov a kníže Krok pro jeho lehkomyslnost musil předčasně vypít kalich smrti. Už mu sama nejednou domlouvala, aby se tím netrýznil, že už je darmo...
Na lesním rozcestí, kde byl Krok pochován, vyrazila na jaře jemná travička a mezi ní, kde se vzaly, tu se vzaly, vyrostly stonky vonných lilií. V podletí rozevřely se jejich bílé květy – zvonce mrtvého – a ty vyzváněly divnou zprávu:
„Zde mohyla Krokova, zabila ho páž bratrova.“
I stalo se, že se pozdní poutníci brali hvozdem a slyšeli. Mráz jim šuměl po zádech. Nechápali, odkud zní ten jemný, ale naléhavý hlas, vždyť daleko široko nebylo ani ptáčka-živáčka. Konečně vypátrali. Bez meškání přivedli další svědky zázračné řeči lilií. Několik bohatýrů kázalo kopat na křižovatce. Hluboko v písku objevili kosti zabitého knížete. Zabalili je uctivě do bílého plátna a nesli do hradu. Divnému pohřebnímu průvodu šla vstříc jenom nebožtíkova věrná sestra Vanda. A než byl vykonán pohřeb na Lasotě, zemští soudcové oznámili Lechovi, že sice na něho jako na knížete ruky nevztáhnou, že však bratrovraha nechtějí mít vládcem, ať se klidí do vyhnanství.
Na hradě zůstala jen Vanda. K ní přišli přední mužové národa a nabídli jí knížecí korunu.
„Kterak já se stanu vaší kněžnou, když jsem se zaslíbila bohům?“ zdráhala se dívka a vyzývala bohatýry, aby si vybrali vládce ze svého středu, ale darmo. Všichni jedním hrdlem volali:
„Tebe chceme, ty nám panuj!“
I byla mladá dívka uvedena na knížecí stolec a všichni jí slibovali věrnost a poslušnost.
Zpráva o tom, že na Krokově hradě vládne žena, se ovšem rozšířila i do sousedních zemí. To bylo sousto pro německého knížete Rytgara! Bezbranná dívka že panuje slovanským sousedům při Visle? Ó, to tedy bude jejich země snadnou kořistí tomu, kdo první užije chvíle!
Strašná saň hubila kdysi poviselské kraje, nová, ještě hrozivější příšera leze z úkrytu: Rytgarova zpupnost. Nežli se jeho vojsko dalo na pochod, oslovil je jeho vůdce:
„Tentokrát, moji věrní, bude vaše výprava pouhou procházkou. Jdeme do sousedství, kde slabá dívka dosedla na otcovský stolec. Místo koruny kryje její hlavu věnec, místo meče třímá vřeteno.“
Leckterý z Rytgarových bojovníků si pomyslil, že není čestné napadnout pokojné sousedy a zápolit se slabou dívkou, ale nikdo se neodvážil rozmlouvat Rytgarovi jeho úmysl.
Na hranicích Krakovska kázal zpupník svým lidem, aby se zastavili, a poslal kněžně na hrad tento vzkaz:
„Vando, chci tě za manželku. Odmítneš-li mne, zabiji tě a tvou zemí projdu jako povodeň a pohubím ji ohněm a mečem.“
Odpovědi ani nevyčkal, a již se hrne jeho vojsko slovanskými nivami, prodírá se hvozdy, proniká k Vandinu sídlu. Neničí, nepálí, chce zachovat svému pánu zemi neporušenou. Vanda přijala posly s chladnou důstojností.
„Slíbila jsem věrnost bohům,“ pravila, „a kdybych se chtěla provdat, volila bych si za muže některého z našich bohatýrů. Vím, že Rytgar přichází s vojskem. Nechť přijde – bitva mezi námi rozhodne.“
Poslové vyřídili a Rytgar se jen chechtal:
„Myslil jsem si, že mě holubička odmítne, ale vítězství je mé, všechny cesty máme zataraseny, všechny výšiny obsazeny.“
Brzy přinesli vyzvědači zprávu, že se Vandino vojsko blíží. Když bylo docela blízko, Rytgar byl překvapen: vedla je sama kněžna. Má, pravda, jen prostý věnec lučních kvítků kolem skrání, ale vypadá v něm vznešeněji než leckterá německá kněžna pod zlatým diadémem. A jaký má velitelský pohled, plný spravedlivého rozhořčení!
„Nuže, Rytgare, změřme síly,“ volá a nahý meč se jí blýskl v pravici.
Rytgar dává povel k útoku, ale kolem něho se nic nehýbe. Ohlédl se – a strnul. Je sám. Jeho vojsko, zachváceno zděšením, zmizelo v nejbližším lese. Všichni prchají ve zmatku z knížectví podivné dívky, která zřejmě stojí v ochraně bohů. Rytgar proklíná své bojovníky, proklíná vlastní osud. Než se polští obhájci vlasti přiblížili, aby ho spoutali, vrazil si do hrudi vlastní meč.
Slavně, provázena jásotem národa, vrací se Vanda na hrad svých předků. Po skončených slavnostech zavolala kněžna nejpřednější muže svého národa a pravila:
„Viděli jste, jak lidé, žádostiví naší země, touží po manželství se mnou. Chtějí vás tak dostat pod svou moc. Víte však, že jsem se zaslíbila bohům a před touto bitvou jsem svůj slib opakovala, proto jsme dobyli vítězství. Nechci, aby vás mé panenství uvádělo do dalších nebezpečí, proto zbytek svého života hned bohům odevzdám.“
Všichni užasli. Teď, kdy by se kněžna mohla těšit z vítězství a radovat se z oddanosti všeho polského lidu, takto se rozhoduje. Kolem vznešené dívky je ticho, nikdo se neodvažuje odporovat. Znají Vandu a bohů se všichni bojí.
I doprovodili kněžnu na její rozkaz tam, kde se ve Visle točil nejsilnější vír. Kráčela v bílém, s věncem na hlavě, doprovázena posvátnými hymnami. Na břehu Visly se zastavili. Ozval se usedavý pláč, když obětovaná se s nimi loučila, svou vlast do ochrany bohů poroučela a když se poté nad jejím čistým tělem zavřely vlny.
Vynořilo se asi dvě hodiny cesty od Krakova při ústí Dlubni. Tam je podnes vidět pahrbek, který nasypali nad jejím popelem a vesnice při ní se jmenuje Mogila.
Národ na svou obětavou vládkyni nezapomněl. Nejstarší polský kronikář Kadlubek zaznamenal, že nějaký německý kníže – jehož jméno už bylo zapomenuto – vtrhl do Polska a jeho vojsko, když uzřelo proti sobě spanilou ženu, se dalo na útěk. Němečtí bojovníci si událost dobře pamatovali. V době, kdy v Polsku lidé nadaní básnickým duchem skládali o Vandě písně a zpívali je za letních večerů pod korunami lip a v zimě u krbů, němečtí účastníci loupeživého tažení doma tvrdili, že polská dívka, která je bez boje přemohla, z pýchy odmítla ruku pomořanského knížete. Pokořený skončil dobrovolně svůj život a Vanda, pronásledována výčitkami svědomí, se vrhla do Visly. Podle rozhodnutí nejvyššího soudce musí prý její duch tak dlouho nepokojně bloudit po této zemi, dokud jej nevysvobodí nevinná křesťanská paní.
Touto vysvoboditelkou se pak podle vypravování stala Luitgarda, malá dceruška Herborta, majitele hradu Fulštýna, a jeho mladé ženy Hildegardy. Nešťastná Vanda mladým novomanželům dítě unesla a v jeskyni u Cukmantlu je do dvou let chovala. Učila je mluvit, znát lidi i zvířátka. Maličká se však jednou vybatolila z lesa. Vanda ji dlouho marně sháněla, až ji konečně spatřila mezi lidmi, kteří právě vycházeli od křtu. Na zpáteční cestě k jeskyni pak děvčátko u potoka ukazovalo, co v kostele vidělo, nabralo do dlaní vody a Vandu pokřtilo.
Blažená Vanda vrátila děťátko rodičům, stala se jeho kmotrou a na památku mu na hrdélko zavěsila korálky. Potom se k maličké schýlila, zašeptala „sbohem“ a zmizela přítomným z očí.
Luitgarda si vážila dárku své kmotřičky, a když vyspěla v pannu na těle i na duchu krásnou, odvedl si ji jako nevěstu Přemek, kníže opavský.
Jeskyně v Holzbergu u Cukmantlu, kde Luitgarda žila s Vandou jako útlé děvčátko, nazývá se podnes Korálovou jeskyní.
