Misantropova knihovna

MÍSTO ÚVODU
 

Čtenář mé knihy má příležitost utvořit si mínění.

 

Kultura sem, kultura tam; v ústech je u nás tolik kultury…

Jenom že lidé s kulturou… Bylo by psáti o tom zvláštní kapitolu; jsou to salonní estéti; posloucháte, veliká slova, zvučná slova; kultura sem, kultura tam, a při tom se dusíte; cítíte nějaký odporný puch; ta atmosféra je zkažena; lidé s kulturou v ústech dovedou býti intrikány, fariseji, pomlouvači. Nebylo by povinností těch, jimž záleží na kultuře, vystoupiti proti tomuto tlachu o kultuře? Proti té prostituci slov, jež mají svou váhu? Proč máme tolik estétů a tak málo charakterních lidí? Gentleman nemluví stále o svém gentlemanlike chování, kulturní člověk o své kultuře…

Ale u nás se podezřele stále o tom mluví…

*         *

*

Tedy jsem ubíjel; stíhal jsem frázi; napadal neopravdovost; nenáviděl falešné tóny, kdekoli jsem je našel; to i jiné. Snad jsem křivdil; zdá se mi tak v dvou, třech případech. Mohl jsem být objektivní? U satirika nelze právem hledat střízlivý, objektivní soud. Kdyby byl střízlivým a objektivním, nemohl by patrně psát satiry. Domníval jsem se, že je velmi mnoho u nás hodno posměchu a nenávisti; že tento posměch může očišťovat.

Myslím tak podnes. V doslovu k „Studu“ psal jsem:

„Uvažuju-li dobře, mám něco společného s myší, ony zvuky disharmonické a tvrdé, které ruší noční klid. Nebo aspoň bych si přál, aby rušily, i ono úsilné hlodání věcí ctihodných. To byla moje touha: nechť dobří lidé − jak mnoho jich je odhodláno spát a kolik příčin je, abychom bděli! − se převalují na ložích, urovnávají podušky, uklidňují se svými sofismaty… stále ten zvuk disharmonický a buřičsky tvrdý, signál bojovný téměř, kdyby to vše nebylo tak pokojné.“

To je risiko boje. To, s čím jste bojovali, mění se, ustupuje, mizí; nebojovali jste pak s větrnými mlýny? Budoucnost nebude znát těch, kterým jste se smáli; což pravděpodobnější, nežli že vám neporozumí?

 

Je lépe nevidět určitých věcí; je lépe neslyšet určitých slov. Ale jsme-li donucováni přeci je viděti a slyšeti?

 

Je smutno hlásati odvahu národu, který se stal zbabělým; je smutno hlásat opravdovost koketám a pokrytcům. A hlásati opravdovost, budiž; ale posmívat se při tom dogmatu! Rouhat se theoretikům! Brát v nevážnost systémy! A míti v pochybnosti these o ethických silách! Věřit při tom, že nezvítězí věc spravedlivá, ale silnější, a že tedy nutno vychovávat k síle!

 

Kolik výsledků měla má práce? Lidé se bavili, tuším; přemýšlel někdo? Cítil něco více? A bude cítit a přemýšlet? Záhy zesnulá Luisa Ziková napsala verše:

„A zašlap blázny, kteří v umění nejsou svými. A což, jsem-li já?

Zašlap blázny!“

Nezbývá mi k tomu ničeho dodat.

Viktor Dyk.

 

DĚTSTVÍ VELIKÉHO MUŽE

Když zrodil jsem se, kometa se zjevila.

 

Už když mne matka kojila,

řídkou mou poznali vlohu.

Já měl své zvláštní mínění

o lidech, státu, bohu.

 

A zvláště o tom. Legendy,

ty záhy přišly ve psí.

Já všechno bystře rozpitval

svou kojeneckou skepsí.

A když jsem přišel do školy,

učitel dojat hned volá:

Děti mé, tenhle genius

váží víc než celá škola.

 

Už v zcela malém klukovi

revolty byla kapka.

Já nenáviděl buržoy

a krad jim důsledně jabka.

Už tehda jsem nedbal překážek,

lidských si nevšímal soudů.

Já bral si vzor z té peřiny,

co plula proti proudu.

 

FANTASTICKÁ POVÍDKA

Řeknu to stručně, mistře drahý,

co tuhle v srdci zvoní mi.

Básníci naši mřeli záhy

nebo se stali fádními.

Dusí nás stěny, těžký je dech,

bojím se, bojím svých drahých Čech.

Příval zní slov, vzlet perutný:

− Váš vavřín, mistře, mohutný! −

− Kněz řádu Melchisedecha −

− Vlast naše, ta zlá macecha −

− Věčná nám bude památka −

− Máte to hezká děťátka −

− Efemerní lidské já −

− Gloglogloglogloria! −

− Ta vaše Musa, mistře, plamenná −

− Zjev étherický: je jen hubená −

 

POZVÁNÍ K PŘEDPLACENÍ

My jsme ta pravá moderna

až do těch hrdel a statků.

Čtenáři, rozmilý čtenáři,

předplať tu nějakou zlatku!

 

Že se ti všecko snad nelíbí?

Panička tvoje ti řekne:

Na věky bůh, a na den vkus.

Co moderní, vždycky je pěkné!

* *

*

Proč ta žába v tom rybníce kuňká?

Proč naříká na své stvoření:

„Svět je jenom mizerná špeluňka,

národové nejsou sbratřeni.“

 

Až dost bídy ještě prožije se,

dočkáme se slunka svobody!

Člověk hrdě hlavu k nebi vznese,

nesvorné se sbratří národy.

Jedinec dost místa míti bude,

až Stát pohltí vše vítězný.

Rotschild jmění rozdá mezi chudé,

Breska nedá svoje princezny.

Starých strastí zmizí záhy stopy,

práce bude pouhou rozkoší.

Číňan nosit přestane své copy,

obílí si tváře černoši.

 

Na severní točně zima zajde,

na rovníku žár zas veliký.

Emanuel z Lešehradu najde

malý kousek autokritiky!

„Ustaň, ustaň,“ žába poskočila,

„netýrej mne těmi frázemi!

Kdybych už i všemu uvěřila,

tomuhle přec věřit nelze mi!“

 

PÍSEŇ POETOVA

Nám sice cizí celkem davy,

však řídíme se ohledem.

A dá-li Pán Bůh trošku zdraví,

někam to ještě přivedem’.

Jen potichu, jen potichu,

bez hříchu,

my plazíme se po břichu

potichu!

My narozeni v době tuhé,

okamžik vzpoury neznáme.

Dnes Opus prvé, zítra druhé,

pozítří třetí vydáme.

Jen potichu, jen potichu.

A nedejte se do smíchu,

že plazíme se po břichu

bez hříchu!

Soudruhů hloupost, puch dnů shnilý

nám v sebe víru nezkalí.

My o ničem jsem nemyslili

a nikomu se nesmáli.

Jen potichu, jen potichu,

bahno se pozná po čichu.

My plazíme se po břichu

potichu!

Nás nevyruší nikdy z klidu

strašidla, čnící dokola −

obskurantism „Práva Lidu“,

ni Tolstý, ctnostná mrtvola.

Jen potichu,

bez hříchu,

my plazíme se po břichu…

Jak úhoři jsme hladcí, hbití,

prospěchů drobných vědomí.

My nedáme se ošáliti,

že pružní jsme, nás nezlomí.

Jen potichu, jen potichu,

bez hříchu

my plazíme se po břichu.

My se vším žijem’ v míru stálém,

poslušni lidských zákonů.

Životním naším ideálem

pouť od „Lumíra“ ku „Zvonu“.¹

Jen potichu,

a nedejte se do smíchu!

Jsme bez hříchu,

my lezem’ pouze po břichu!

 

PÍSEŇ O MEMOIRECH

Celičký svět se v bázni chví a muce,

kde kdo se chytá zděšen za hlavu.

Vesele mne si pouze při tom ruce

majitel pohřebního ústavu.

Mrtvice řádí, sebevražda kvete,

saisona, jak si možno pouze přát!

− „Dámy a páni: o překot dál mřete!

Pan Ouvé hodlá memoiry psát!“

 

SCÉNY Z „ČESKÉ KOMEDIE“

Važte si, páni, mého díla,

jen kniha národ obrodila,

a bude-li nám nejhůře,

je spása v mojí kultuře.

V prach lůza šlapala mé dílo,

to k práci mne však povzbudilo.

 

WATERLOO

Cizinec:

Už dávno mému příčilo se citu,

že nepěstíte žádnou humanitu.

Nač prolévat krev? Jaký strašný zvyk!

To praví Vám dnes Tomáš Masaryk.

Váš velký duch uvážiž na chvíli,

k jakovým koncům vede násilí.

Co dělat, díte? Cenu v sobě chová

jen humanitní snaha osvětová!

Posel:

Hej… sire… nu, hej… sire… možná-li…

Mně zdá se, že jsme bitvu prohráli.

Napoleon:

Vše ztraceno. Toť látka pro tragika,

cizince nezbavit se, Masaryka!

MUDr…

Jít v chrámy krásy blaží srdce tolik,

a hledati, toť příznačný můj rys.

Nebožtík Byron, to byl alkoholik,

a Heine, chudák, ten měl syfilis.

O jiných bozích řekne leccos skeptik,

co jenom lékař správně ocení.

Bylť Dostojevský vlastně epileptik,

a to je celé jeho umění.

 

Což doklady se denně nenabízí?

Hranice stavět věc však prožluklá.

Uebermensch zjevný výtvor paralysy.

Kdy u Nietzschea ale propukla?

Kdo lépe zná, ten lépe cení potom.

Zkoumavě zrak svůj upře do výše.

A mezi znalci jeden hlas je o tom,

jaká že byla nemoc Ježíše.

Toť methoda, s níž velmi mnoho svedem’,

a v posled se to čemus podobá.

Věc hlavní ptát se před lekturou předem:

V čem autorova leží choroba?

 

TRAGICKÁ PÍSEŇ

O ROMANOPISCI,

kterého, ač nevšední mravností oplýval, nicméně nikdo přečísti nemohl.²

K božstvům měl respekt vždy povinný,

bál se zřít v tváři jich chmuru.

Tož volil pečlivě hrdiny,

očima kroutí vždy vzhůru.

 

Masarykovi kořil se,

i kdyby zahýkal: ia!

Z „Golgaty“ večer modlil se

jak redaktor „Krameria“.

Ale co v záři měsíce

šeptají ústa zbožná?

− Z té knihy možno modlit se,

číst ji však není možná.

PÍSEŇ RETROSPEKTIVNÍ

Miláčkem všech starých pánů

byla Zaza ze šantánu.

V prvém aktu, tralala,

svlékla se vám bez mála…

Mladý pán³ to tenkrát viděl,

do duše se ihned styděl,

mravním rozhorlením jat

počal sobě stěžovat:

 

Že se všechno divně plete,

z kapličky že Variété,

kde je denně možno zřít,

jak se kazí bodrý lid.

 

Léta jdou a vše se mění,

mizí mravní rozhořčení.

Jak pán mladý tenkrát psal:

Počkej, čuně, a tak dál…

SLAVNOSTNÍ SCÉNA

Cesta naše k modré výši.

Máte, děti, zlou to túru.

Ach − jak jarem květy dýší.

V hospodě jsou ještě vzhůru!

Co platen je květ modravý,

když člověk se naň vydáví?

 

Kdos vztýčil černý prapor s rudým nápisem: „Ať žije anarchie!“

I. student: Chci na Parnase pilnou značit včelu.

II. student: Sbratřit já dělnictvo chci strádající.

III. Student: Já přírodu chci spoutat myslí bdící.

IV. student: Já myslím, abychom šli do bordelu…

Za novým cílem touha míří.

Jdem skrze trní, bodláčí.

− Kéž k dávení mám hrdla čtyři.

Mně jedno, běda, nestačí!

Z buržoásních chceme sfér ven.

Vždyť je červen, vždyť je červen.

Dělej každý to, co umí.

Pojďte, bratři, házet pumy!

Stumpfsinn, Stumpfsinn, du meine Freud’.⁴

Ježíšmarjá, policajt!

Plijem’ na jich klad i zápor.

Zahoď, brachu, černý prapor…

PÍSEŇ NOVÉHO KURSU

V shroucené v prach se kácím pýše.

Hřích odpusť, Kriste Ježíši!

Každý už dneska román píše:

já pouze román nepíši.

V svých něžných loktech román hýčká

úrodná slečna Helena.

Románek píše prababička

na svoje stará kolena.

V shroucené v prach se kácím pýše.

Hřích odpusť, Kriste Ježíši!

Každý už dneska román píše:

já pouze román nepíši.

A čtenář ruku tiskne k čelu,

přihlouple ústa otvírá:

Hle, tolik je tu spasitelů! −

A prosa při tom umírá…

KANDIDATURA

Jsem to, co mužem z lidu slove.

K vám přicházím, ó, voličové,

jen já znám dobýt český stát.

Zásady nestojí mi v cestě,

mám zdravý orgán, pádné pěstě.

Jsem kandidát, váš kandidát.

 

Kniha mne málo alteruje.

Žid od žida ji opisuje.⁵

Je třeba, aby rozum vlád’.

Vím dobře, co je lidu zdrávo,

a jestli chcete státní právo,

jsem kandidát, váš kandidát.

Leč nemáte-li vlastní střechu,

a vaše vlast vám za macechu,

hlediska vaše uznám rád.

Věc lidová, vím, bere ztrátu

od vlasteneckých kandidátů.

Jsem kandidát, váš kandidát.

Že změnily se vaše city?

Já myslím vždy dle majority.

Parlament rozbít třeba snad?

Zásady nestojí mi v cestě,

mám zdravý orgán, pádné pěstě.

Jsem kandidát, váš kandidát!

 

EPIGRAMY

Hloupý Honza

Hloupý Honzo, veselej’ se toč!

Bit být musíš. Ať je aspoň proč.

 

Povzdech

Devadesátých let generace

daleko to nepřivedla věru.

Příčina? Lze vyjádřit to krátce:

Více ducha nežli charakteru.

 

Nová roste generace denně.

Není, proč by jasnily se líce.

Ducha, žel Bůh, při ní ještě méně,

charakteru není ale více.

SONET APOSTROFA⁶

A život jde zas v starých variacích.

Rád cosi zřel bych, poeto, v tvých zracích.

Ulicí běháš − dokonce i rád?

Sen zřel bych rád, jejž míval jsem v dny šera:

Nad trpaslíky postať Gullivera,

jenž spoután, ale nezajat.

BALADA

Na stromech, jež jsou bezlisté,

slyš hovor povědomý.

− Máte mne ráda? − Zajisté! −

A dále šumí stromy.

Fragmenty sluch tvůj zachytí

a laskání a smíchy.

− Jste hotov pro mne umříti? −

− A zvlášť pro vaše hříchy! −

− Oh, moře vody blankytné,

jak neutonout − ? − Díky!! −

Však sotva ráno zasvitne,

jdou lidé do fabriky.

Mdle oči hledí do rána.

Žáry ty dávno stydly.

Strašidla náhle zlekána,

prchají před strašidly.

BÁSNÍKŮM, JATÝM TOUHOU ROMANTICKOU…

Básníkům, jatým touhou romantickou,

opilým vášní lichotivých žen,

bolest bych přál: tož hlubokou a lidskou

jedenkrát jen!

MOTIV HISTORICKÝ

(H. Heine)

Nad faktem brutální bídy lidské

horší se dušičky estetické.

 

Nahoře, v oblacích, kde slunce kvete,

díval se nedojat Olympan Goethe.

Proto se esteti Goethovi koří,

proto jej citují profesoři,

ne neurvalce tolika let.

JEDNOMU Z MNOHÝCH

Bez vášně jdete, plagiátor ducha,

ve vypůjčené dekoraci té.

I vaše neřest chladna je a suchá,

a hluchá slova, která mluvíte.

Slov akcent, vtipy, ironie vaše,

nuance její, slovní obraty,

vzpomínku zašlou budí ve mně plaše:

Což týž to smích je, smích ten proklatý,

 

s nímž šel jsem kdysi rozespalým městem

bez lásky k lidem, chladný ku všemu.

− − A s ješitným a ironickým gestem

parodoval jsem starou bohému?!

Či nebyla to pouze maska bolná

té lásky, jež se sama vyhostí?

− Počínám ve vás nenávidět zvolna

prokletý paskvil vlastní mladosti!

EPIGRAM NA CITÁT Z PUŠKINA

Na něžné květy často medvědi

v legendách starých kladli svoji tlapu.

Žvanílek dneska občas k tobě dí

s opičím gestem: Pane, já vás chápu.

 

Líp sémě své bys sil pak na skálu

do země hluché, necitelné, tuhé.

„Soud hlupců uslyšíš…“⁷ I hlupců pochvalu!

A myslím vždy, že horší je to druhé.

PÍSEŇ SENTIMENTÁLNÍ MAŠKARY

Hluk stále vzrůstá mumraje.

Přípitky: zátky letí.

− Maškaro, tebe třeba je! −

− Neviděti! −

DOPIS

My měli rádi osud, člověka,

my měli rádi nové, neznámé.

Pak jakás mlha přišla z daleka.

Ta mlha studí. A my zmlkáme.

Svět neztrácí nic těmi podzimy.

Vše vyrovná se, vše se uhájí.

A co v dnech zašlých kdys jsme řekli my,

to jiní za nás nyní říkají…

 

Srdce jich plné. Srdce přetéká.

Co počít s ním, my dobře nevíme.

My měli rádi osud, člověka.

Dnes mlčíme, dnes mlčíme.

POSLEDNÍ, DÍTĚ MÉ, PÍŠU TI LIST

R. Pokorný

Bludičky z daleka vábí a šálí;

podivný vyrůstá v srdci tvém cit.

Ty jsi tak veliký, svět je tak malý!

Ty jsi tak záhadný, ty jsi tak skryt!

Verš tobě bizarní v hlavě dnes hučí…

Bylo by krásné tak v knize si číst…

„Nade dnem banálním zjitřený žlučí“…

Poslední, dítě mé, píšu ti list.

S gestem jdeš znaveným: lidé jsou hloupí,

hloupý je život a hloupý je sen.

Vlast tvoje pole je zhnojené troupy.

Talentu tvého svit září tu jen.

 

Loreley láká tě pohádky rýnské?

Na to vše postačí kupletu hvizd.

−− Jak je to pitomé, jak je to svinské! −−

Poslední, dítě mé, píšu ti list.

 

KAPITOLY Z KONKRÉTNÍ LOGIKY

Filosof jde s výší v svět náš úzký, podlý.

Řezat, řezat, řezat: Jdeme kácet modly.

Může být i jinak. − V poplach zní teď zvon.

Nekácejte modlu, je-li modla on!

 

TOMU, JENŽ MNE NAZVAL THERSITEM⁸

J. S. Macharovi

Váš neklid štve vás stále dál a dále

za mráčky, oblaky.

− Jdu, pozdní poutník, ač vědom síly malé,

plašiti přízraky!

Za vámi jdu: do pyšných vniknu tvrzí,

brány se vylomí.

Váš Thersites, jdu ohyzdný a drzý,

jak svědomí.

ZÁHONY ZDOBNÉ, KOREKTNÍ…

Záhony zdobné, korektní,

korektně kvete květ a svadá.

Korektně mráčky jdou a sní,

korektní celá promenáda.

Úsměv je plachý, zaleklý.

Nad hlavou stála jakás tíž.

Radosti kamsi utekly.

−− Svým mládím ty se procházíš!

Jako by ruka mrazivá

ti stále bezprostřednost brala.

Duše se učí snaživá,

jak bytí své by maskovala.

Slov vlastních zaráží tě zvuk.

Ozvěna paroduje, slyš!

Cit každý labyrintem muk.

−− Svým mládím ty se procházíš!

Ten chlad, ta ozvěna, ten mrak,

prokletí vlastní minulosti!

Ty činíš dobré − s bázní však!

Ty činíš zlé − a bez radosti!

Záhony zdobné, korektní.

Korektně kvete květ a svadá.

Korektně vážné stromy ční.

A zničí tě ta promenáda!

FIGURKY STOJÍ

Snad chtěl bys teskný, ztrnulý,

brát nazpět partie své tahy.

Tkví pevně písmo regulí.

Proč vůbec počal’s hrát, můj drahý?

STARÝ DOJEM

Tak údolí to leží v mlze ranní.

Má svůdnou něhu roztoužených žen.

Jsou stezky v rose, hledím výše k stráni.

Hůl v ruce mám − jsem k cestě připraven.

Za mnou je domov, láska, víra, klid.

Jsem na odchodu. Už se nevrátit!

Jsem Adam. Adam po vyhnání z ráje.

Už smutný nejsem. Jsem jen rozechvěn.

Na mojí tváři lehký úsměv hraje.

Jsem hotov bít se, vítám bitvy den.

Buď zdráva, cesto! K předu jít se sluší.

Jen zdravé tělo nyní k zdravé duši!

… Za výší tou, co vše mi dálka chová!

Za malé ztráty velká náhrada.

Jsou dvojsmyslná, čarodějná slova,

že carství celé prý mně připadá.

Za mnou je domov… láska, víra, klid.

Jsem na pochodu. Už se nevrátit.

APOSTROFA NEŠTĚSTÍ

Už zářijový mírní chlad

i slunce žáry polední.

Je mi, jak někdo by mi krad’

pokladů zbytky poslední.

HVIZD VLAKU

Mraky se stahují nad hlavou,

morosní⁹ rys se všemu vrací.

Osud má péči jímavou

o cituplnou dekoraci.

JARNÍ CHVÍLE

Cos hřejivého v obloze,

tak čisté a tak bezmračné.

Jdu, třeba okov na noze −

dobrácké dítě zázračné.

Vzduch vlažný tak a lahodný,

že duch je plný pokory…

Mé fantastické, hříšné sny

před sluncem prchly za hory.

Planina v dál se prostírá,

tak širá a tak veliká.

− A někdo je, kdo umírá?

Což existuje tragika?

 

Do dálky ruce rozpjaté

už v staré byly tradici.

− A úsměv pro mne nemáte?

Dnes naivní jsem věřící!

A trpký dnes svůj tlumím smích

− stud s bázní dnes mne zavalí:

by nezřel nikdo z bližních mých,

že vím to, jak mne klamali.

VEČER PŘED ODCHODEM

K strnulým obrysům upínám zrak,

měsíce svit je ozářil chorý.

Za dvacet hodin mne vyvrhne vlak

na suché pražské trottoiry.¹⁰

Kraj temný, vážný, ponurý

mne rozteskňuje náhle prudce.

Tragické, dojemné figury

už roztahují po mně ruce.

Domáčtí, krotcí cynici

do sebe příliš zadíváni.

Titěrní dneška hříšníci.

(Chraň Bože! Jejich povídání!)

Vzduch chladný, horský, žádný hlas.

Klikatou, dálnou kráčím tratí.

− Za dvacet hodin budu zas

bez gesta tiše vysychati!

PÍSEŇ TRAGICKÁ

A had ten syčel všemi mými sny,

že uspal touhu po smrtícím jedu.

Zrak jeho promrazil mne záhadný,

že v srdci zůstal na vždy krystal ledu…

KALNÝ DEN

Tak smutno, tak smutno, tak smutno mi dnes:

nikdy tak nade mnou nešuměl les.

 

Nikdy tak nade mnou nešuměl les.

Do nitra stoupá mi pomalu děs.

Na poctivost myslím, jež dávno vzbouřila se,

na heroy, již dávno zašli v masse,

na pyšné sny, z nichž dávno trosky zbyly,

na čisté ruce, jež se pošpinily…

NA POSLEDNÍ STRÁNKU

Na cestě záhadné

což ještě někam přijdu?

Kdož jdete mimo mne,

nerušte mého klidu!

PROLOG „DONA QUIJOTA V ČECHÁCH“

Do hlavy volné poznání

vážně a bolestně vstoupí.

Je Dulcinea vulgární

a Sancho Panza hloupý!

Tíživým, lítostným pocitem

srdce počne se třásti.

− Vystřízlivělý Don Quijote

vrací se do své vlasti…

SLOVA NOČNÍ

Pěkně vás prosím, páni patrioti,

již vrávoráte zpiti z putyky…

Váš dobrý rozmar ovšem neukrotí

lecjaká stafáž staré tragiky.

Pěkně vás prosím, páni patrioti,

pivovar máte, schůze, tribuny,

poslance věrné vždycky v „pro“ i „proti“

a „lesk ten starý české koruny“.

Jste lhostejni k té atmosféře zhouby,

váš interes to vzbudí pramálo.

−− Já ale, když jsem vešel do podloubí,

jako by náhle na mne padalo.

EPIGRAM

Já cítil naší odvislosti hněv,

já cítil naší odvislosti bídu.

Než dopadne mi hruda na rakev,

chci jíti v řadách svého lidu.

 

− Jenom kde najdu tento dobrý lid!

Jsou lidé, ponížení nebouří je.

A nevyruší jejich měkký klid

přítomnost zlá, tragická historie!

Dívám se: šednout kolem sebe zřím

puritanismus pokrytecký, suchý…

Poslouchám. Smát se uslyším

povídenštělé, zfrivolnělé duchy.

VÁNOČNÍ

Bylo. A není. Bylo. Krátko.

Pac a pusu, Jezulátko!

TRILOGIE

vivos voco; mortuos plango…¹¹

I.

Ideje velké v paskvil zvrací

tlachavý módní človíček.

Já přišel v sešlou generaci

mdlých, egoistních lidiček.

Katastrof doba nadešla vám,

je třeba bít se oddaně.

− Ty, kdož jsou mrtvi, oplakávám,

a živé volám do zbraně! −

 

Po našem nebi mračna běží.

Jak vyhnouti se pohaně?

− Ti, kdož jsou mrtví, nechať leží,

však živé volám do zbraně! −

Diskreditována hesla všecka,

nikomu nikdo nevěří,

ohebná páteř umělecká

shýbá se, když se sešeří.

Stáda se druží v smečky vlčí,

cynicky vyjí přes pláně:

− Ti, kdož jsou mrtví, nechať mlčí,

však živé volám do zbraně! −

 

II.

Jsi umdlena, má nenávisti,

poznáním ubohostí všech.

Už je to hnusno tobě čísti

žurnály Moravy a Čech.

Zvěř lovit lehkou stydno lovci,

tvůj zápal pohyne.

A neprobudíš tupých ovcí.

Nikdy ne!

* *

*

Tak jdeme líně a choře

v svou moudrost upjatí.

Duch, který po Bílé Hoře

znal jen se poddati,

pod sesutými krovy

vítězův čekat vztek

a s křesťanskými slovy

dát hlavu na špalek.

Pasivně vyčkáváme,

co přinese nám věk,

a křesťansky pak dáme

své hlavy na špalek.

DVĚ SILUETY

I.

„Hofrát.¹² Mluví. Pán Bůh s námi!

Kam vedete nás, páni hofráti?

Lev český dal si vyrvat sousto z tlamy.

Má znovu vždy si dát je vyrvati?

Jsou naše nivy. V půdě naše zdatnost.

Kam miliony z Čech se odváží?

Slyš, králi, lid svůj: chceme samostatnost.

Šest milionů je nás na stráži.“

II.

A doma pusto. Což nás něco šálí?

Kam jdem’ to takto, všichni rohatí?

Dříve nám aspoň jen nic nedávali.

Teď však už chtějí také ubrati!

 

Nic nezbývá už prý než humanita.

Dejme jim všecko: kraj i vesnice.

Doktor všechny Němce sčítá.

„Kam bychom došli, takhle bránit se?“

Nač hledíš, všechno pokorně se krčí,

zbaběle zem’ se do brázd ukrývá,

zbaběle k půdě naklání se smrčí.

Jen Popper, žid, se stále usmívá…

RODINNÁ HISTORIE

Hloubáme, táto. Před námi

vždy nové rostou programy.

Hledíme pyšně na dny, jež zašly.

Už třetí jméno jsme pro stranu našli…

Vesele u nás je, milí bratři.

Celý svět s úctou na nás patří.

Dle božích soudů

držíme boudu.

Jasná je líc.

Víme, co chceme.

Nechceme nic…

A to snad dostaneme −

PARNASISTNÍ ROMANCE

„Je marno vše, nač upřeme svůj cit,

a moudrým ten, jenž umí břímě shodit.

Jsme vězni zde: je žalářem náš byt.

Už písmo dí, že líp se nenarodit…¹³

Hořká je žena, její objetí

nám utrpení připravuje mnohá.

Je mnoho myslit, mnoho trpěti.

A marný sen je dostihnouti Boha!

 

V čem velká touha, velký stesk je v tom

a ukojení větší touhy vzbudí.

V nejvyšších stromech nejvíc řádí hrom,

nejvyšší hory věčné sněhy studí…

A na dně všeho ironický klam,

klam ideál, klam myšlénka, klam víra.

Je člověk vždycky konec konců sám,

sám žije, trpí, miluje a zmírá…

Šílenství duch je v posled kořistí.

Nad ctností triumfují nečistí.

 

Tvou něhu zrádné oči poutají,

jež jako dýka zítra tebe bodnou.

Tvou duši zrádné rety vysají

a tvoje láska bude málo plodnou.

Je zrada ve všem. Všechno zrada je,

leč vlastního je horší zrada nitra.

Je život hra, kde vše se prohraje!

Blázen, kdo složil záhy karty zchytra!“

Zášť k profánnímu cítil chvíle té

ten vladař, kníže, pohřížený v dumy.

Lokajům kynul: Bránu zavřete!

„Lid“, v deník psal, „nechápe. Nerozumí!“

ZJEV

Veliké slunce v dáli zhasíná

a „sloužím“ devisa je jediná.

DOBŘÍ LIDÉ

Náš státník řeč si odříká.

Lpí někdo na rtech řečníka.

A pathetických frází proud

kdes v koutě bere vážně bloud.

Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,

ty dobré duše, ty tak naivní jsou.

Zní potlesk, souhlas zaznívá

a státník se jen usmívá.

„Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,

ty dobré duše, ty tak naivní jsou!“

EPITAFY

XIV.

Hrobeček vidíš pana Masaryka.

Naučil mládež frázím několika.

Pro časovost měl také smysl jakýs

a po Zolovi křičel mocně: j’accuse!

A že se máme jako prase v žitě,

on neustával kázat humanitě.

Nelidskou umí tato časem býti.

Světlo věčné ať mu svítí!

VI.

Viz tady kosti Dyka Viktora.

Za živa býval velká potvora.

I on pil hodně z poesie studny.

Pěstoval genry všechny: zvlášť ten nudný!

Duch neklidný… či rýpal, jak se říká,

ryl do Machara jako do Hladíka.

I ve svém hrobě pokoušel se rýti.

Světlo věčné ať mu svítí!

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: