Misantropova knihovna

 

ZPĚV TŘETÍ

CHVÁLA EPIKÚRA

Z TAKOVÉ TMY tak jasné pozvednout světlo,

jenž první jsi uměl a ozářit života dary,

za tebou kráčím, ty řeckého plemene chloubo,

v tvé šlépěje pevně teď vlastní chodidla kladu –

ne že bych s tebou snad soutěžit toužil, spíš z lásky,

že se ti podobat chci; což vlaštovka může

se labuti rovnat? či v kolenech nepevné kůzle

dokázat v běhu tolik co závodní hřebec?

Tys objevil věci, otče, ty o svoji moudrost

otcovskou s námi se dělíš, z tvých stránek, ty slavný,

jako když včely se v kvetoucí pasece pasou,

nejinak my všecka zlatá sajeme slova,

zlatá a nad jiné hodná žít na věčné časy.

Kdykoli totiž tvá nauka započne hlásat

podstatu věcí co rozenka božského ducha,

děs vyprchá z duše a couvnou ohrady světa

a věci i děje se ukáží v prostoru celém.

Bytosti božské tu spatřuji v pokojném sídle,

jímž necloumá vichr a kterého nezrosí z mračen

déšť, aniž bílý sníh a bodavé jíní

je vločkami ztřísní; tam bez konce bezmračné nebe

se klene a štědře se směje v záplavě záře;

všeho jim příroda přeje a v hodinu žádnou

žádná věc jim nezkalí pohody duše.

Naopak podsvětní síň se nevidí nikde

a nikterak země mi nebrání rozeznat všecko,

co v prostoru dole se pod mýma nohama děje.

Nad těmi věcmi mne jímá jakási božská

rozkoš i hrůza, že takto je příroda tebou

odkryta ze všech stran, jak na dlani jasná.

ZHOUBNÝ STRACH ZE SMRTI

O PRVCÍCH VĚCÍ VŠECH je uzavřen výklad,

jaké že jsou a jak různými tvary se liší,

jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy

a na jaký způsob z nich vznikají bytosti všecky;

po těchto věcech se, tuším, nejblíže sluší

podstatu ducha a duše už objasnit veršem

a střemhlav ten z Tartaru strach ti ze srdce vyhnat,

jenž rozvrací člověku život až do dna, a z hloubi

jak smrti čerň se zvedaje, zatmívá všecko

a žádné rozkoši nedá být ryzí a čistou.

Říkají často, že nemoc a nečestný život

má vzbuzovat větší strach než zánik a Tartar:

prý dobře vědí, že duch je v podstatě z krve

anebo nic nežli vzduch, je-li komu tak libo;

nauky naší prý nemají potřebí vůbec.

Z toho už vyčteš, že všecky ty řeči jsou slávy

a chvály chtivost; vždyť skutečnost hovoří jinak.

Když titíž jsou vyhnáni z vlasti a občanům z očí

hanebnou znectěni vinou se stáhnou kraj světa,

ač strádají strašnými strastmi, jsou naživu pořád,

a kamkoli chudáci přijdou, tam podřezávají

černé ovečky předkům a zvěčnělým ke cti

slaví tryzny a zrovna v tom osudu hořkém

mnohem více se starají o náboženství.

Tím spíše je záhodno zkoumat až v hodinu zkoušky

člověka; jaký jest, to v neštěstí poznáš;

upřímný hlas se mu tehdy vydere z hloubi

srdce, škraboška spadne a zůstane skutek.

Konečně skoupost a slepá dychtivost slávy,

která ty slabochy žene až za meze práva

a nutí je někdy být zločinu druhy a sluhy

a v potu tváři se pachtit ve dne i v noci,

aby se dostali k moci, ty životní vředy,

z veliké části jsou živeny postrachem smrti.

Neslavné ústraní totiž a chudoba tuhá

s životem sladkým a klidným se nezdá být spjata,

jako by otálela už před prahem smrti.

Od té aby se lidé co nejdále octli,

hnáni zbytečnou hrůzou, a prchli co nejdál,

z občanských válek si shrabují jmění, své statky

na vraždu vršíce vraždu si zdvojují chtivě,

při smutném bratrově pohřbu se radují krutě

a pokrevný stůl v nich vzbuzuje bázeň i záští.

Ovocem téže bázně je přečasto závist:

člověka mučí, když vidí, že k tomu se vzhlíží

a ten že má moc, kdo se honosí hodností slavnou –

kdežto on, běda, se válí v temnu a v blátě.

Někteří dávají život za čest a sochu.

Ba ze strachu smrti si nejednou znechutí život

a světlo světa tolik, že v zármutku srdce

na sebe vloží ruku; to pustili z hlavy,

že právě ten strach je vlastním pramenem strastí:

že on to hanobí cudnost, on přátelské svazky

trhá a vše, co je svato, pošlapat velí.

Drahé rodiče leckdy už zradili lidé

i vlastní vlast, aby unikli podsvětním síním.

Jako když děti se bojí a lekají všeho

za černé noci, tak my se děsíme za dne

věcí, kterých se netřeba bát o nic více

než představ, kterých se potmě strachují děti.

Nerozežene tu duševní úzkost a temno

denního světla šíp ani paprsky slunce;

dokáže to však rozum a přírodní věda.

NEJDŘÍVE VĚZ, že duch, který sluje i mysl,

v níž života sídlí rada a jakoby vláda,

je člověka jenom část, o nic méně než ruka,

noha či oči jsou části živého tvora.

…..............................................................

cítící duch prý nesedí v určitém sídle;

toť jakýsi tělesný stav a životní soulad,

harmonie, jak říkají v Řecku, jež dává

smyslový život, ač mysl nesídlí nikde –

podobně jako se mluvívá o dobrém zdraví,

ač žádná část to není zdravého těla.

Podobně nekladou v určitý okrsek ducha.

V této věci však zbloudili daleko z cesty.

Často se rozstůně tělo, jež vidíme zevně,

zatímco jiné složce, té skryté, je blaze;

a zase obráceně se naopak stává,

že na duši smuten si libuješ po celém těle,

podobně jako když chorý má bolesti v noze,

zatímco hlava ho současně nebolí vůbec.

Mimoto měkkému spánku když odevzdáš údy

a rozpjaté tělo ztěžka a bez citu leží,

je v tobě přece to druhé, co v takovou chvíli

je rozličně vzrušováno a přijímá v sebe

slastná hnutí i jalové starosti srdce.

Teď abys poznal, že v údech se kryje i duše

a harmonii že nevděčí za vjemy tělo:

předně se stává, že látky ubude mnoho

z těla, a přesto se život udrží v údech;

naopak zase, když nečetná tělíska tepla

utekou ven a vzduch se vydechne ústy,

vyklidí život žíly a opustí kosti:

z toho je vidět, že hrají rozličnou roli

ty prvky a nestejnou měrou nám sdílejí život;

především těmto, těm semínkům vzduchu a tepla,

připadl los náš život udržet v údech.

Je tedy teplo a vzduch tím životodárným

zdrojem, jenž v hodinu smrti se stěhuje z těla.

Protože podstatu ducha a duše jsme našli,

že to je člověka část: teď vraťme to jméno

harmonie zas na horu Helikón hudcům –

i když je možná i oni odjinud vzali

a vtiskli je věci, jež volala po vlastním jméně;

i tak jim je nechme; ty pilně poslouchej další.

DUCH A DUŠE JSOU HMOTNÉ

NYNÍ TI PRAVÍM, že duch a duše jsou spjaty

navzájem těsně, ba tvoří jedinou bytost;

leč její řekněme hlavou, jež panuje tělu,

je rozum, tak řečený duch, jenž slove i mysl.

V střední krajině hrudi má místo a sídlo.

Tady se zmítá hrůza i bázeň a tady

nás laská radost: tož tady je duch čili mysl.

Další část duše se větví po celém těle

a hýbe se poslušna vůle a pokynu mysli;

tato však myslí sama a sama je šťastna,

aniž zrovna co vzruší tělo i duši.

Podobně jako když oko či hlava tě bolí

a trpí, ač muka se necítí po celém těle:

tak také duch, a to sám, je nejednou zraněn

či radostí plesá, ač ostatní polohy duše

v údech a článcích nic nového nepociťují.

Zato ohromná hrůza když ochromí mysl,

po všech údech s ní zřetelně soucítí duše;

bledost a pot se vyrazí po celém těle,

blekotá jazyk a hlas se zadrhne v hrdle,

v očích se zatmí, zní v uších, kolena dole

se podlamují, ba vidíme leckdy, že strachy

lidé i omdlí; tak pozná kdokoli lehko,

že duše je s duchem spjata; když od něho přijme

popud, i tělu jej předá v ráz a je srazí.

Tatáž úvaha učí, že duch jako duše

jsou podstaty hmotné; vždyť mohou-li povalit tělo,

údy zburcovat ze sna a obličej měnit,

ba celého člověka řídit a člověkem točit –

věci, možné jen tam, kde nastane dotek;

leč bez hmoty doteku není – lze popírat ještě,

že duše i duch jsou v podstatě povahy hmotné?

Ostatně duch je činný zároveň s tělem

a dá se zjistit, jak v těle soucítí s údy.

Jestliže hrozný hrot se prodere dovnitř,

protknuv kosti i šlachy, leč života šetře:

přece nastanou mdloby a sladko je sklouznout

k zemi a ležmo se oddat vlnění mysli;

chce se ti chvílemi vstát, ale jakoby ve snách.

Určitě tedy duch je podstaty hmotné,

protože rána a šíp, jimiž trpí, jsou hmotné.

DUŠI TVOŘÍ NEJJEMNĚJŠÍ ATOMY

Z JAKÉ HMOTY JE DUCH a z čeho se skládá,

z toho počet ti vzápětí složí má slova.

Nejprve pravím, že duch je nesmírně jemný;

tělíska, která ho tvoří, jsou nade vše drobná.

To se dá zjistit a sám to pochopíš takto:

Nic se neděje v světě tak velice rychle

jak to, co si představí mysl a započne sama.

Z toho je zřejmo, že duch má největší rychlost,

větší nežli to vše, co je dostupno oku;

leč co je pohyblivé, je složeno jistě

z tělísek úplně oblých a nadobro drobných,

takže je uvede v pohyb už pramalý náraz.

Vodu zčeří a rozvlní lehounký náraz,

neboť je z kutálivých a malinkých částek;

naopak med je svou povahou houževnatější,

jsou pomalejší ty kapky a líněji plynou,

lépe při sobě drží ta zásoba všecka

látky – a žádný div: vždyť semínka medu

nejsou tak hladká, tak jemná a dokola oblá.

Vysoká kupa máku se odshora bortí,

to lehounký svede a jedva znatelný průvan;

ten však nezmůže nic proti hromadě klasů

anebo štěrku. Čím drobnější tedy jsou věci

a čím hladší, tím budou i pohyblivější;

u kterých naopak znamenáš velikou váhu

a drsnější líc, ty se z místa nehnou tak lehko.

Když nyní víme, že podstata ducha a duše

je nadmíru pohyblivá, je nezbytno dodat,

že sestává z atomů droboučkých, kulatých, hladkých.

Bude ti k dobru ten poznatek jednou, můj drahý,

a v nejednom ohledu ještě ti přinese prospěch.

A ještě tohle ti osvětlí povahu duše,

jak jemná je její tkáň a jak maličké místo,

kdyby se svinula v klubko, by zabrala asi:

jakmile člověk se dobere klidu a míru

smrti a látka ducha i duše se ztratí,

nezjistíš nic, co by ubylo z celého těla;

vzhled i váha je táž a mrtvý má všecko –

jen životní pocit ne a hřejivé teplo.

Z pramalých prvků je nezbytně utkána duše

celá po útrobách i svalech a tepnách;

vždyť jakmile z celého těla se vytratí celá,

přece zevnější obrys si udrží údy

neporušen a na váze neztratí pranic.

Když vyčichne Bakchův mok, je to podobný případ,

či z balzámu dech se rozvane do vzduchu sladce,

nebo když některá věc už pozbude šťávy;

nicméně o nic menší se nezdá být oku

proto ta věc a nic jí neušlo z váhy.

A žádný div: přece pach i míza všech látek

nic jiného nejsou než množství drobounkých prvků.

Dím tedy opět a opět: je z náramně malých

atomů složena mysl i duše: neb s sebou

z váhy si nebere nic, když odchází z těla.

Nemysli však, že ta látka je jednoho druhu.

V hodinu smrti nás opouští jakýsi jemný

van a s ním teplo a vzduch, který uniká s teplem.

Něco vzduchu je přísadou každého tepla;

teplo je řídké, a proto i tělísek vzduchu

jeho průlinami se nemálo nese.

Našli jsme tedy už trojí podstatu v duchu;

ale to všecko je málo k zrození citu;

nic z toho všeho přec nemůže vytvořit vjemy –

toť nemyslitelné – jež potom zpracuje mysl.

Za čtvrté ještě něco je záhodno přidat,

jakousi látku, jež nemá žádného jména;

ta je nadevše hbitá a nadevše jemná,

menších prvků a hladších ve světě není;

do těla smyslový cit ona rozdílí první.

Je složena z tělísek drobných a první se vzruší,

dá pohyb teplu i onomu skrytému vanu,

naposled vzduchu, a pak se už rozhýbe všecko,

krev se zpění a zjitří se útroby všecky,

až konečně tělo až do morku kostí to protkne,

totiž rozkoše horko či opačný pocit.

Ale tak hluboko těžko se prodere bolest

a pronikne ostří zla, aniž všecko se zmate

tolik, že pro život místa už není a duši

se všecky rozprchnou prvky skrz průduchy těla.

Obvykle takový vzruch se omezí jaksi

na povrch těla; dík tomu jsme naživu dále.

ČTYŘI SLOŽKY DUŠE

NYNÍ POČET TI TOUŽÍM složit z těch složek,

jak jsou smíšeny spolu a srovnány pěkně;

leč proti mé vůli mne chudoba mateřské řeči

brzdí; jen v hlavních bodech ti povím, co mohu.

Dráhy duševních prvků se navzájem kříží,

ze středu druhých se nemůže vyloučit žádný

a pro svou činnost si vyhradit odlišnou oblast;

jsou těla téhož a jednoho možnosti množné.

Na tento způsob se v každém zvířecím mase

vyskýtá vůně i chuť a barva, a přesto

ze všech těch složek je složeno úplné tělo.

Stejně i vzduch a ten skrytý van a to teplo

jsou smíšeny v jediné bytí a s nimi to čtvrté,

ta hybná síla, jež ostatním rozdílí pohyb,

z níž těla smyslový ruch bere počátek nejdřív.

Tato látka se tají hluboko vespod,

nitrnějšího nic už nechová tělo,

ba celičké duše je duší nakonec sama.

Tak jako v našich údech a po celém těle

smíšené síly ducha a duše jsou skryty,

ježto je tvoří malé a nečetné prvky:

tak i ta síla, jež nemá jména a z prvků

je zrobena drobných, je skryta a celičké duše

je sama jakoby duší a panuje tělu.

Na týž způsob i vzduch i ten van a to teplo,

smíšeny v těle, jsou najisto v souhře a slouží

druh druhu a jedno spravuje druhé; je vidět,

že všecky konají jedno; vždyť kdyby to teplo

i van a vzduch se trhly a zůstaly mimo,

jejich rozvod by zabil a zahubil smysly.

Navíc má duch i to teplo, jež přibírá v hněvu,

když vzplane a z očí mu prudčeji zasrší oheň;

dost má i chladného vanu, jenž provází bázeň

a působí zježení kůže i třesení v údech;

zná i ten stav, jenž vzniká z klidného vzduchu

a nastává za míru v srdci a pod jasnou tváří.

Více tepla však chová vznětlivé srdce

a hněvivá mysl, jež zlostí zahoří lehko;

sem patří především lev, to zuřivé zvíře,

kterému řevem div nepuká hruď, když se ozve,

a vařící vztek se mu v prsou nemůže směstnat.

Zato víc chladu má větrná jelení mysl

a ledový van umí v útrobě rychleji vzrušit,

van, který uvádí údy v třaslavý pohyb.

Povahu krav spíš určuje povětří mírné,

nepříliš často je popudí pochodeň hněvu,

z které se dým a černá temnota vlní,

hrot mrazného strachu je protne a ochromí těžko;

jsou mezi lítými lvy a laněmi středem.

Tak je tomu i s lidmi: ač osvěta stejně

některé opracovala, přec na každé duši

trvají po její původní povaze stopy.

Nedobré sklony se nedají z kořene vyrvat,

tak aby jeden se nevzdával lítému hněvu

tak lehko, druhý se předčasně nebál a třetí

aby snad mírněji věci, než zaslouží, nebral.

I v přemnoha dalších věcech se nezbytně liší

povahy lidské a s nimi i rozličné mravy;

jejich příčiny skryté teď nemohu zkoumat

ani tolik si vymyslit jmen, kolik tvarů

mají prvky a z kterých jde rozličnost věcí.

Jen jednu věc si mohu dovolit tvrdit:

Původních povah stopy, jež neumí rozum

smazat, jsou takové malé, že nic není v cestě,

abychom mohli žít život důstojný bohů.

NEDÍLNÝ CELEK DUŠE A TĚLA

 

PODSTATA TATO je v celém držána těle

a sama je strážkyní tělu a života zdrojem;

kořeny společnými je spleteno obé

a nelze je roztrhnout jinak než k záhubě obou.

Jako když z kadidla hrud je nesnadno vůni

vydobýt tak, aby podstata nevzala zasvé:

stejně i ducha a duši z celého těla

lze vypudit jedině tak, že se rozbije všecko.

Tak jsou propleteny ty částečky spolu

od prvé chvíle a žijí společný život

jak jedno, tak druhé, a tělo stejně jak duše

bez svého druha je samo neschopno cítit

a teprve to, že se spolčily v společný pohyb

obě ty síly, nám v těle zažíhá smysly.

Mimoto tělo se nikdy nerodí samo,

neroste samo a po smrti trvání nemá.

To vodní vláha, ta často pozbývá tepla,

které měla, a přesto netrpí újmy

a trvá neporušena; leč naopak údy,

zbaveny duše, tu roztržku nemohou přežít,

úplná zkáza je čeká a rozpad a tlení.

Už odmalička se v těsném sepětí učí

vytvářet duše i tělo životní pohyb,

v matčině těle a lůně stuleny ještě,

takže rozchod je pro ně smrtící ranou;

protože záchova obou je společnou věcí,

musí i jejich bytí být nedílně spjato.

JINÉ TEORIE O DUŠI

DÁLE JDE O TO: kdo tělu vnímání upře

a pře se, že ony děje, jimž říkáme vjemy,

přijímá duše, jež v celé je vmíšena tělo:

popírá hmatatelné a skutečné věci.

Kdo vyloží někdy, co značí vnímání těla,

jestliže skutečností se poučit nedal?

Bezduché tělo prý nemá žádného citu.

To ztratilo to, co mu nebylo v životě vlastní;

i o mnoho jiného přijde, když ze světa vyjde.

Dále: tvrdit, že nic vlastně nevidí oči,

že jimi vyhlíží duch jako dokořán dveřmi,

to nejde; vždyť jejich vjemy ti dosvědčí opak

a k samému zraku tě přinutí obrátit zraky.

Na lesklé věci se leckdy nemůžeš dívat,

protože zornice tvá se oslní září.

Hledíš-li z dveří sám, je to docela jiné:

ty obtíž nepocítíš, když otevřeš veřej.

Mimoto jestliže oči jsou jakoby dveřmi,

má na věci vidět lépe, kdo o oči přišel,

když před jeho duchem se odstranily i dveře.

Nikterak není vhodno tu otázku řešit,

jak nabízí ctihodná poučka Démokritova:

že tělísko těla se střídá s tělískem duše

vždy sdruženo v pár, a z těch je utkáno tělo.

Duševní dílky jsou nejen o mnoho menší

než ony, jež naše tělo i útroby tvoří:

je jich i menší počet a po údech řídko

jsou rozmístěny. Tož můžeš tvrdit jen tolik:

jakou velikost mají ty nejmenší věci,

jichž dotek je s to v nás vyvolat pocity, stejně

jsou vzdáleny od druha druh i atomy duše.

Vždyť ani prach, když někdy na kůži ulpí,

nevnímáme, či ze stropu střesenou sádru;

že v cestě je noční mlha, to nepocítíme,

či jemnou pavoučí nit, když nás omotá v chůzi,

ani že zvetšelé roucho, jež vysvlékl křižák,

nám na hlavu spadlo, či peří neb křídlaté nažky,

jež klesají velice zlehka a váhavě málem,

nebo že nějaký hmyz po nás leze – tím méně

umíme rozpoznat každičké šlápnutí šlapek,

když na nás usedne komár a podobná havěť.

Tak velice nutno je napřed rozhýbat mnoho

v těle, než tělíska duše se proberou k citu,

ty do našich těl a údů vmíšené prvky,

a nežli se mohou, když jeden je druhému dalek,

vespolek srážet, spájet i rozeskakovat.

Života klíče hlídat je spíše věc ducha,

on je více než duše života pánem.

Bez ducha neboli mysli ti nezbude v údech

už nijaká duše část ani na drobet času;

lehko se vytratí s duchem a rozplyne vzduchem

a zůstaví mrazivé Moraně studené údy.

V kom ale setrval duch čili mysl, ten žije,

třeba byl mrzák a údy měl uťaty všecky;

ač kusý a zbaven duše, jež odešla s údy,

žije a éteru van v sebe přijímá živný,

z veliké části jsa bez duše, třeba ne zcela,

prodlévá v krajině živých a nemá se k smrti.

I dokola zraněné oko si uchová zraku

živoucí moc, když panenka zůstane celá;

jen celé jablko oka se pokazit nesmí,

dokola okrájet čočka a samotna zůstat,

neboť i to by zkázu přineslo všemu.

Je-li ten oka střed – třeba maličko – zraněn,

je naráz po světle veta a nastane temno,

i když jinak je bulva zdravá a jasná.

Podobný svazek vždy svazuje tělo a duši.

DUŠE ROSTE I STÁRNE S TĚLEM

TEĎ ABYS POZNAL, že duch i prchavá duše

zároveň s živoucím tělem se rodí a zmírá,

osnuji dál tvého života důstojné verše,

střádané dlouho a sladkým získané trudem.

Ty si jen pod jedním slovem to oboje spojuj,

a řeknu-li například „duše“ a důkazy snesu,

že také zemře, tu věz, že míním i ducha,

neboť jsou vespolek jedno a nedílně spjaty.

Především ježto jsem řekl, jak jemná je duše,

z jak drobounkých prvků se skládá, jak z tělísek vznikla

o mnoho menších než průzračná tekutost vody,

mlha a kouř – vždyť vyniká pohyblivostí

značně, už pramalý náraz ji uvede v pohyb,

pouhá představa dýmu a mlhy jí pohne,

jako když spícímu v snách se ukáže pára,

jak z oltářů dýmá vzhůru, s ní kotouče kouře

(jistěže odtud do nás ta představa přešla):

nyní tedy, když vidíš, jak z rozbité láhve

na střepy vytéká mok a uniká vláha

a podobně mlha a dým se rozejde vzduchem,

věř, že duše se rozplyne také, ba hyne

v kratší době a dřív se rozloží v prvky,

jakmile z lidského těla se stáhne a ztratí.

Jistě: vždyť pro ni je jakoby nádobou tělo

a to ji neudrží, když utrpí úraz

a prořidne tolik, že krev se vylije ze žil.

Může se uchovat celá snad v jakémsi vzduchu,

nesoudržném a o hodně řidším než tělo?

Mimoto mysl se rodí zároveň s tělem,

zároveň rostou, jak víme, a pospolu stárnou.

Dokavad dítě si skotačí v tělíčku křehkém

a útlém, i myšlení ducha je podobně skrovné;

potom když dospěje v muže a silami kypí,

vzroste i rozum a zmohutní možnosti mysli;

jedva však tíha let už nevyhnutelně

podlomí tělo a údy se seschnou a zemdlí,

zchromne rozum a mysl i jazyk se plete,

selhává všecko a současně přestává sloužit.

Z toho plyne, že celá podstata duše

jak dým se rozplyne vysoko do vanu vzduchu;

vidíme přece, že vzniká zároveň s tělem,

zároveň roste i vadne, zvetšelá věkem.

I DUŠE CHURAVÍ

Mimoto vidíš, že tak, jako sužují tělo

neduhy nemilosrdné a surová bolest,

tak ducha starosti strašné a žalost a bázeň;

proto musí i on být účasten smrti.

I tělesný neduh ho z kolejí vyšine často;

neboť nemocný blouzní a hovoří scestně

a někdy upadne v tvrdý a trvalý spánek,

v letargii: to hlava i víčka mu klesnou,

neslyší slova a nepoznává už tváře

těch, kteří stojíce kolem ho k životu křísí,

zatímco slzy jim smáčejí bradu i líce.

Uznejme tedy, že duch se rozloží rovněž,

když nákaza z chorého těla i do něho vniká.

Bolest i nemoc jsou stejně strůjkyně smrti,

úmrtí mnohých nás o tom zpravilo dávno.

Konečně proč, když síla ostrého vína

člověka protkne a žár se mu rozlije do žil,

proč mu ztěžkají údy a pletou se nohy,

až vrávorá, jazyk mu vázne a mysl se zamží,

zrak plove, on křičí a škytá a začíná hádky

a ostatní podobné kousky, co k tomu už patří:

proč, ne-li proto, že mohutná moc toho moku

v samém těle i duši dovede poplést?

Co se však nechá zmást a splést nebo svázat,

to dává znát, že vnikne-li v tělo věc horší

jen o málo, zhyne a pozbude dalšího žití.

Vídáme zhusta, jak naráz člověka srazí

nemoci moc, i padne, jak zasažen bleskem,

pěna mu stříká z úst, je bez sebe, sténá,

všecek se třese, jak na skřipci napíná šlachy,

trhaně supá, až do vyčerpání se zmítá.

Neboť té nemoci moc se rozlezla v údech

a lomcujíc duší se pění jak hladina slaná,

když vichřicí valnou se dostanou do varu vlny.

Z hrdla se derou stony, že chorého údy

cítí bolest a hlavně, že tělíska hlasu

jsou puzena ven a letí zchumlána ústy,

po cestě vyšlapané a kudy si zvykla.

Nastává bezvědomí: to mohutnost ducha

i duše se zbortí a jedno se druhému vymkne,

roznášeno týmž jedem a rozptylováno.

Až když pomine záchvat a žíravé látky

do hlubin chorého těla se navrátí zpátky,

tehdy teprv se zvedá jak opilý, smyslů

nabývá postupně všech a duši si sbírá.

Když tedy tělísky těmi už v těle smí cloumat

takový neduh a krutě je tříštit a trápit:

pročpak by měla, když jednou utekou z těla,

trvat na volném vzduchu a v divokém vichru?

A protože duši lze stejně jak nemocné tělo

léčit a působí na ni, jak vidíme, lektvar,

i z toho už tušíš, že duše je smrtelnou věcí.

Vždyť musí přeskupit dílky či připojit další

anebo alespoň drobet jich od celku ubrat

každý, kdo začne a zamýšlí pozměnit ducha

či některou jinou věc se přestavět snaží.

Leč přesunout části a nové přidat, to nejde,

je-li věc věčná, a nic jí vzít není možno;

když opustí cokoli změněno hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.

Ať už je churav duch nebo poslušen léku,

to obé smrtelnosti – viz výše – je příznak.

Tak tedy čelí, jak vidíš, nauce bludné

skutečnost holá a zadní jí zavírá vrátka

a usvědčuje ji z nepravdy důkazy dvěma.

Konečně vidíš, jak člověk znenáhla schází

a ztrácí po části část svůj smyslový život;

na nohou nehty a prsty mu zmodrají první,

pak odumrou lýtka a stehna a nakonec po všech

údech studené smrti se ukáží stopy.

Tož látka duše se trhá a nevyjde z těla

najednou celá – a proto je smrtelná jistě.

Máš-li snad za to, že duše se dovede v těle

stáhnout dovnitř a soustředit v jedno svou látku

a tudíž ze všech údů i vyklidit smysly:

potom to místo, kam tolik duševní látky

se shromáždilo, by mělo mít vnímavost větší;

po té však není vidu: to duše – viz výše –

rozkouskována se trousí ven; tedy hyne.

Dokonce kdyby ten blud se nám zlíbilo uznat

a připustit možnost, že duše se smršťuje v těle

těch, kteří po kusech mrou a se s životem loučí:

smrtelnost duši přiznat jsi nucen i takto.

Nesejde na tom, zda zahyne rozváta vzduchem,

nebo se z údů stáhne a tuhou se stane,

když z člověka celého cit mizí více a více

a života méně a méně mu po těle zbývá.

6. část >>>

<<< 4. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: