Misantropova knihovna

 

Proč nemají králové slitování se svými poddanými? Protože se domnívají, že nikdy se nestanou obyčejnými lidmi. Proč jsou boháči tak zatvrzelí k chudým? Protože se nebojí, že se také stanou chudými. Proč šlechta opovrhuje tak lidem? Protože urozenec se nikdy nestane neurozeným. Stavy se upevňují a lidé se stávají tím tvrdšími.
 

Jsme k strastem zvířat necitlivějšími než k strastem lidí, ačkoliv společná citlivost měla by nás ztotožniti úplně s nimi. Nelitujeme ovci, již vidíme se pásti, ačkoliv víme, že bude brzy zabita, protože soudíme, že svého osudu nevidí. Rozšíříme-li tento soud dále, staneme se necitelnými i k osudu lidskému; boháči jsou spokojeni při strastech, které způsobují chudým, protože je mají za příliš tupé, takže necítí ničeho. Vůbec soudím o ceně, kterou každý přikládá štěstí svých bližních, podle toho, jak si jich váží. Jest přirozené, že velmi nízko ceníme štěstí lidí, kterými opovrhujeme. Nedivte se tedy, mluví-li politikové o lidu s takovým opovržením, anebo líčí-li většina filosofů lidi tak špatnými.
 

V očích toho, kdo myslí, zmizí všechny občanské rozdíly; vidí tytéž náruživosti, tytéž pocity u nejnižšího dělníka, jako u muže vznešeného; a ukáže-li se nějaký podstatný rozdíl, jest zajisté v neprospěch těch, kteří se nejvíce přetvařují. Lid ukazuje se takovým, jakým jest, a není milování hoden; světáci se však musí přetvařovati; kdyby se ukázali takovými, jakými jsou, vzbuzovali by ošklivost.

 

Uvažte, že lidský rod jest složen hlavně ze zástupů lidu a že kdybychom z nich vyňali všechny krále a všechny filosofy, nebylo by to ani znáti a věc by tím nebyla horší.

 

Člověče, nehanob člověka!

 

Zkušenost, jaké nabýváme ze světa, znechucuje nám svět.
 

Posuzujeme štěstí příliš podle zdání: předpokládáme je tam, kde jest nejméně, hledáme je, kde býti ani nemůže: veselost jest jenom dvojsmyslnou jeho známkou. Člověk veselý jest mnohdy nešťastníkem, který hledí oklamati jiné a omámiti sebe. Osoby veselé, otevřené, jasné a smíchu chtivé ve společnosti jsou skoro vždycky smutné a mrzuté doma. Pravá spokojenost není ani veselá, ani svévolná. Člověk opravdu šťastný mluví málo i směje se málo; zavírá takřka štěstí do svého srdce. Hlučné hry, bouřlivá veselost zakrývají nelibost a dlouhou chvíli. Avšak melancholie jest přítelkyní rozkoše; něžnost a slzy provázejí požitky nejsladší a i sám nadbytek radostí vynutí z nás spíše slzy než smích.

 

Zdá se zpočátku, že množství a rozmanitost zábav přispívá k štěstí a že jednotvárnost života rovnoměrného působí dlouhou chvíli; pohlédneme-li přece hlouběji, nalezneme naopak, že nejsladší duševní zvyk záleží v mírném užívání, které nedá vzejíti ani touze, ani nelibosti. Nikdy nás neomrzí naše postavení, neznáme-li postavení příjemnějšího. Ze všech lidí na světě divoši nejméně touží po novotě a mají nejméně dlouhou chvíli; vše jim jest lhostejno; neužívají věcí mimo sebe, nýbrž sebe samých; stráví svůj život zahálkou a nemají nikdy dlouhé chvíle.

 

Světák jest vždy ve škrabošce. Protože skoro nikdy nezavítá do svého vlastního „já“, jest vždycky sobě cizím a navždy nespokojen, je-li nucen do svého „já“ vstoupiti. Čím jest skutečně, to mu není ničím; čím se zdá, jest mu vším.

 

Myslíme, že tvářnost jest pouhým vývinem rysů, přírodou již označených. Já alespoň myslím, že mimo tento vývin rysy obličejové se tvoří poznenáhla častým, obvyklým působením určitých stavů duševních. Nic není tak jisté, jako že tyto stavy duševní se v obličeji vyznačují a stávají-li se zvykem, musejí tam zanechati stopy trvalé. Tak si vysvětluji, že fysiognomie označuje povahu a že můžeme někdy posouditi z jedné druhou bez vyhledávání tajemných výkladů, předpokládajících vědomosti, kterých nemáme. Hlubší dojmy zanechávají stopy, jež lze nesnadněji zničiti; a z obvyklého duševního stavu povstane jakési uspořádání rysů, jež čas činí nezničitelnými. Avšak nezřídka můžeme pozorovati, že lidé svou tvářnost mění v různém věku. Pozoroval jsem tu okolnost častěji a vždy jsem shledal, že ti, které jsem mohl dobře pozorovati a sledovati, změnili také své obvyklé náklonnosti.

 

Nemohu ani uvěřiti, že ten, který miluje pouze sebe, mohl by se přetvařovati tak, aby se líbil, jako někdo, kdo béře ze své náklonnosti k jiným nový pocit štěstí.

 

Ozdoba i neskromnost žen spěšně kráčí před naučením přírody.

 

Poskytuje-li se nám totéž divadlo dlouho, nečiní konečně na nás dojmu žádného; všecko se může státi zvykem; kněží a lékaři stávají se necitelnými, protože vidí často umírati a trpěti.

Celkem pozorujeme více síly duševní u lidí, jichž mladý věk byl uchráněn od předčasné zhouby, než u lidí, u nichž výstřednost začala ihned, jakmile se jí mohli oddati. To jest také jedním z důvodů, proč mravní národové převyšují obyčejně zdravým rozumem a zmužilostí národy nemravné. Tito se stkvějí pouze některými licoměrnými maličkostmi, které nazývají vtipem, bystrostí a chytrostí; ale ony veliké a vznešené výkony moudrosti a rozumu, které člověka ctí a vyznamenávají krásnými skutky a ctností, snahami opravdu užitečnými, nalézají se pouze u národů mravných.

 

Mladíkovy první vášně jsou uzdy, kterými můžete říditi všecky jeho pocity: dříve byl svoboden, nyní jest poroben. Pokud nemiloval ničeho, závisel pouze na sobě a na svých potřebách; jakmile začne milovati, závisí na své náklonnosti. Tak se tvoří první pouta, která ho víží k jeho pokolení.

Samo pravidlo, abychom jednali s jiným tak, jak si přejeme, aby s námi jednali jiní, nemá jiné pravé příčiny než svědomí a cit; zvláště jsem-li mravně jist, že se nedostanu nikdy v takový případ. A kdo mi ručí za to, že budu-li se říditi touto zásadou k jiným, že i oni budou se jí říditi vůči mně? Zlý má výhodu ze správnosti pořádného a ze své vlastní zloby; bylo by zcela po jeho přání, aby celý svět byl spravedlivým, jeho vyjímaje. Tato smlouva není výhodná, mluvte si, co chcete, kvůli podobným lidem.

Mírnost srdce činí lidi nezávislými a svobodnými. Kdo si málo přeje, závisí na málo lidech.

V přirozeném stavu jest opravdu rovnost skutečná a nerozborná, protože jest nemožno v tomto stavu, aby pouhý rozdíl mezi člověkem a člověkem byl tak velký, že by mohl učiniti jednoho závislým na druhém. V občanském stavu jest naopak rovnost práva domnělá a marná, protože prostředky, určené k jejímu udržení, slouží samy k jejímu zničení a veřejná moc, spojená se silnějším k potlačení slabšího, ničí rovnováhu, kterou mezi nimi učinila příroda. Z tohoto prvního sporu se odvozují všecky ony spory, které pozorujeme v občanském řádu mezi zdáním a skutečností. Všeobecný duch zákonů všech zemí podporuje vždy silného proti slabému a zámožného proti žebrákovi; tato metoda jest nevyhnutelna, bezvýminečna. Vždy veliké množství bude obětováno počtu malému a zájem veřejný zájmu soukromému; vždycky lesklé jméno spravedlnosti bude sloužiti za nástroj násilí a za zbraň nespravedlnosti: z toho vyplývá, že stavy, které mají zvláštní přednosti a které tvrdí, že jsou jiným užitečny, jsou skutečně užitečnými pouze sobě na útraty jiných.

To jest nyní vaše nejdůležitější studium: musíme začíti se znalostí lidského srdce.

Kdyby šlo jen o to ukázati mladíkům člověka v jeho škrabošce, nebylo by potřebí ukazovati ho; viděli by ho až přespříliš; ale protože škraboška není člověkem a protože jeho nátěr může je svésti, malujíce jim lidi, malujte jim je tak, jak jsou, ne aby snad jich nenáviděli, ale aby jich litovali a aby nechtěli se jim podobati. Podle mého úsudku je to pocit nejlepší, který může míti člověk pro člověčenstvo.

Jest důležité vychovávati mladíka spíše pozorováním jiných než pozorováním sama sebe. Klamou-li ho lidé, bude je míti v nenávisti; vidí-li však, že se klamou navzájem a jeho mají v úctě, bude míti s nimi útrpnost. „Divadlo tohoto života,“ praví Pýthagorás, „podobá se divadlu her olympijských: jedni si vystavěli své krámy a myslí pouze na zisk; druzí nasazují svůj život a hledají slávu; jiní jsou spokojeni, mohou-li se dívati na hry, a nejsou to ti nejhorší.“¹

Přál bych si, abychom vybrali pro mladíka takovou společnost, aby musil smýšleti o těch, kteří s ním žijí, jenom dobře, ale abychom přitom ho naučili poznávati svět tak dobře, aby měl špatné smýšlení o všem, co se v něm děje. Ať ví, že člověk jest od přírody dobrý; ať to cítí a ať posuzuje svého bližního podle sebe samého; ale ať vidí též, že společnost lidi kazí a činí je zlými; ať nalézá v jejich předsudcích pramen všech jejich chyb; ať si váží a má v úctě každého jednotlivce, ale ať opovrhuje množstvím; ať vidí, že všichni lidé nosí skoro tutéž škrabošku, ale ať ví též, že jsou obličeje krásnější než škraboška, která je přikrývá.

Abychom mladíkovi zjednali znalost lidského srdce, bylo by dobré ukazovati mu lidi z dálky. To jest doba pro dějepis; dějepis naučí ho čísti v lidském srdci i bez filosofie; díky dějepisu bude viděti lidi jako prostý divák bez zájmu a bez vášní, jako jejich soudce, nikoliv jako spoluviník a žalobce.

 

Abychom poznali lidi, musíme je viděti jednati. Ve světě slyšíme je pouze mluviti, ukazují své řeči, ale zakrývají své skutky; v dějinách jsou však odhaleni a posuzujeme je podle skutků. I jejich hovory samy přispívají k tomu, abychom je řádně ocenili; neboť porovnáme-li jejich skutky s jejich slovy, poznáme ihned, čím jsou a čím chtějí se zdáti; čím více se ukrývají, tím lépe je poznáváme.

Historie kreslí mnohem více lidi z jejich stránek špatných než ze stránek dobrých; protože jest zajímavá pouze svými revolucemi a převraty; pokud národ žije šťastně v klidu pokojného panování, nevypravuje historie o tom ničeho; začne vypravovati o národu teprve tehdy, když nemoha dostačiti sám sobě, účastní se záležitostí svých sousedů nebo zúčastní-li se tito záležitostí jeho; zvelebuje ho teprve tehdy, když jest již v úpadku; všecka naše dějepisná díla začínají se tam, kde by měla končiti. Máme velmi důkladné dějiny těch národů, které se ničí, nemáme jich však u národů, které se vyvíjejí klidně; jsou šťastné a tak moudré, že historie nemůže o nich ničeho pověděti; a skutečně vidíme i za našich dnů, že o vládách nejlepších se mluví nejméně. Známe v historii jen zlo; dobro sotva působí dobu novou. Pouze zlí stávají se slavnými; dobří klesnou brzy v zapomenutí nebo se stanou směšnými. „Čas,“ pravil Bacon², „jako veliká řeka přináší nám pouze to, co jest nejlehčí a nejméně solidní: vše, co má tíhu, klesá do hlubiny a zůstane pohrouženo v jejím řečišti.“ A tak historie právě jako filosofie neustále lidské pokolení jenom pomlouvá.

Skutky v historii vylíčené nejsou důkladným obrazem skutků samých tak, jak se sběhly: mění svou formu v hlavě dějepiscově, řídí se podle jeho zájmův a dostávají svou barvitost od jeho předsudků. Kdo dovede zavésti zcela správně čtenáře na místo děje, aby viděl nějakou událost tak, jak se právě zběhla? Nevědomost a stranictví znetvořuje všecko.

Kritika, s kterou se nadělá tolik hluku, není ničím jiným než uměním činiti domněnky, umění voliti si z více lží tu, která se podobá nejvíce pravdě.

Četli jste někdy historické romány nebo jiné knihy toho druhu? Spisovatel si vybéře událost známou; potom ji upraví podle svých názorů, ozdobí ji jednotlivostmi, které sám vynalezl, osobami, kterých nikdy nebylo, obrazy fantastickými, a staví tak výmysl na výmysl, aby učinil četbu své knihy příjemnou. Vidím malý rozdíl mezi těmito romány a naší historií.

 

Nejhorší historikové jsou ti, kteří posuzují. Dejte jen fakta, fakta!

Moderní historii nechávám stranou, protože nemá již žádné fyziognomie, ježto nyní všichni lidé jsou si vespolek podobní.

Nejraději bych začal studium lidského srdce četbou jednotlivých životopisů; neboť tam může se člověk skrývati jak chce, historik ho sleduje všude; nedá mu pokoje ani na okamžik, nezanechává mu nijakého koutku, kde by unikl pronikavému zraku pozorovatelovu; a když se domnívá, že jest ukryt nejlépe, poznává ho nejvíce. „Ti,“ praví Montaigne, „kteří spisují životopisy, líbí se mi nejlépe, protože zaměstnávají se více rozhodnutími než událostmi, více tím, co pochází z nitra, než tím, co se děje zevně; proto jest také mým oblíbencem Plútarchos.“

Slušnost nedovoluje říci veřejně to, co dovolí veřejně učiniti, a protože můžeme kresliti lidi vždy jen slušně, poznáme je tak málo z našich knih, jako z našich divadel.

Plútarchos vyniká podrobnostmi, do kterých my se neodvážíme již pustiti. Umí malovati veliké muže s nedostižným půvabem v maličkostech; jest tak šťasten ve volbě svých rysů, že často jediné slovo, jediný úsměv, jediný posuněk dostačí, aby charakterizoval svého hrdinu. Slovem žertovným dodá Hannibal zmužilosti svému zděšenému vojsku a způsobí, že táhne se smíchem do bitvy, která mu odevzdá Itálii; Agésiláos se nám představí, jak jezdí na holi, a způsobí, že milujeme přemožitele velikého krále; Caesar, kráčeje bídnou vesnicí a žertuje se svými přáteli, odkrývá nám ani netuše své srdce, když tvrdí, že nemá větší touhy než vyrovnati se Pompeiovi; Alexander spolkne lék, nemluvě ani slova; je to nejkrásnější rys jeho života; Aristeidés napíše své vlastní jméno na střepinu a odůvodní tak své příjmí³; Filopoimén odloží plášť a štípe dříví v kuchyni svého hostitele. To jest pravé umění malovati! Fyziognomie nejeví se ve velikých rysech, ani povaha ve velikých činech; přirozená povaha se ukazuje v maličkostech. Věci veřejné jsou příliš obyčejné nebo příliš připravované, a přece pouze jimi zaměstnávati se dovolí spisovatelům naše moderní vážnost.

Ubozí lidé! Zůstaňte navždy bez přirozené povahy, bez srdce; tužte a zatvrzujte své železné srdce ve své podlé slušnosti; pro svou vážnost staňte se hodnými opovržení.

Miluj přírodu, opovrhuj předsudkem a poznávej člověka.

Představme si mladíka, vychovaného podle mých zásad, představme si Emila, při němž stále po osmnácte let jsme měli na zřeteli, abychom mu zachovali neporušenou soudnost a zdraví srdce; představme si ho, jak při vyhrnutí opony poprvé pohlédne na jeviště světa, anebo spíše, jak stoje za divadlem, vidí herce, jak berou i odkládají šaty, a jak počítá provazy i kolečka, jichž hrubá šalba klame zrak divákův. Brzy po jeho prvním překvapení nastoupí pocity studu a opovržení lidským pokolením; bude se hněvati, že vidí, jak všecko lidské pokolení, samo sebe klamajíc, se může snížiti k těmto dětinským hrám; bude ho rmoutiti, že vidí, jak se bratří na sebe sápou pro pouhé své domněnky a jak se mění v divoké šelmy, protože nejsou spokojeni tím, že jsou lidmi.

Nebyli zabiti všichni dobyvatelé; nezklamali se všichni uchvatitelé ve svých podnicích; mnozí z nich, zdá se, že jsou šťastní podle předpojatého obyčejného mínění; kdo však se nedá oklamati zdáním, nýbrž posuzuje štěstí člověka stavem jeho srdce, uvidí, jak jsou nešťastni i při zdaru svých podniků; uvidí, že při svém postupu nemohou popadati ani dechu a přece k cíli nedojdou; bude je porovnávati s nezkušenými cestovateli, kteří přijdou poprvé do Alp a překročí-li některou horu, domnívají se, že překročí Alpy; když pak dojdou na vrchol, poznají se zděšením, že se před nimi rozkládají vrchy ještě vyšší.

 

Podrobiv si své spoluobčany a zničiv své protivníky, panoval Augustus ještě po čtyřicet let nad největší říší, která kdy byla; ale všecka tato ohromná moc nepřekazila, aby netloukl hlavou o stěnu a nenaplňoval svůj rozsáhlý palác nářky, žádaje od Vara své zahubené legie.⁴ A kdyby i byl porazil všechny své nepřátele, k čemu by mu bývaly jeho marné triumfy, pokud strasti všeho druhu povstávaly bez ustání kolem něho, pokud jeho nejmilejší přátelé toužili po jeho smrti a pokud byl nucen oplakávati hanbu nebo smrt všech svých příbuzných? Nešťastník chtěl vládnouti světu a nemohl ovládati svůj vlastní dům! A co z toho? Viděl umírati v květu života svého sestřence, svého přijatého syna, svého zetě; s jeho vnukem došlo to tak daleko, že byl nucen jísti vlnu ze své postele, aby prodloužil jen na několik hodin svůj bídný život; jeho dcera i vnučka, způsobivše mu hanbu, zemřely jedna bídou a hladem na pustém ostrově, druhá ve vězení rukou katovou. On sám konečně jako poslední zbytek nešťastné rodiny byl přinucen svou vlastní ženou ustanoviti za svého nástupce netvora.⁵ To byl osud tohoto pána světa, tak velebeného jak pro slávu, tak pro štěstí. Můžeme-li se domnívati, že jen jediný z těch, kteří se mu obdivují, chtěl by se dostati na jeho místo za cenu tuto?

Osnova všech vášní lidských poskytuje poučení podobné tomu, kdo chce studovati historii, aby poznal sebe a stal se moudrým na útraty mrtvých. Vida, že za všech dob vášně zaslepovaly lidstvo, pozná Emil zároveň způsob, jakým by mohly zaslepiti i jeho, kdyby se jim oddal. Je to vždy předsudek, který živí v našem srdci prudkost vášní. Kdo vidí pouze to, co jest, a cení jen to, co zná, neupadne snadno do vášně. Klam našich soudů způsobuje prudkost našich tužeb.

Kdo začíná býti sám sobě cizím, brzy sebe zapomene zcela.

Nejsou to filosofové, kteří znají lidi nejlépe: filosofové vidí lidi jenom filosofickými předsudky a nevím, kde by bylo předsudků více než ve filosofii. Divoch posuzuje lidi se zdravějším úsudkem nežli filosof. Filosof cítí své chyby, cítí rozhořčení nad chybami našimi a praví sobě samému: „Jsme všichni zlí.“ Divoch naopak pohlédne na nás beze všeho dojmu a řekne: „Jste blázni.“

Náš zájem působí to, že nenávidíme lidí zlých; kdyby nám nepůsobili ničeho zlého, měli bychom s nimi více útrpnosti než záští. Pozorujeme vinu, nevidíme však trestu. Ať zlí ukazují své štěstí a zakrývají své srdce, jejich chování prozradí je přece: ale abychom srdce jejich viděli, nesmíme míti srdce jako oni.

Čeho si Emil přeje, jest všechno dosažitelné. Na čem by měl záviseti, dostačí-li sobě sám a je-li prost všech předsudků? Má ruce, zdraví, mírnost, málo potřeb, má i čím by je ukojil. Byv vychován v nejúplnější svobodě, nemůže si mysliti většího zla nad porobu. Lituje oněch bídných králů, kteří jsou otroky těch, kteří je poslouchají; lituje nepravých oněch mudrců, kteří jsou připoutáni k své marné slávě; lituje oněch bohatých pošetilců, kteří jsou mučedníky své nádhery; lituje chlubivých rozkošníků, kteří obětují všecek svůj život, aby se zdálo, že jsou spokojeni. Litoval by i nepřítele, který mu způsobil bol; neboť by viděl jeho bídu pouze v jeho zlobě. Myslil by si: „An tento člověk si učinil potřebou uškoditi mně, učinil svůj osud odvislým od osudu mého.“

Samoláska jest nástrojem užitečným, ale nebezpečným. Pomyslí si: „Jsem moudrý a lidé jsou pošetilí.“

Velicí mužové se neklamou o své převaze; vidí ji, cítí ji a nejsou proto méně skromní. Čím více mají, tím více poznávají, čeho jim chybí. Jsou méně marniví proto, že jsou nad nás povýšeni.

 

Napodobujte onoho udatného Římana⁶, který vida utíkati své vojsko, a nemoha je opět sjednotiti, jal se utíkati v čele svých vojínů, volaje: „Neutíkají, nýbrž jdou za svým vůdcem.“

Neznám nic nejapnějšího nad výrok: „Vždyť jsem ti to říkal.“

Nic není zbytečnějšího a nerozumnějšího nad mravní naučení, kterými končíme větší počet bajek, tak jako kdyby toto naučení nebylo nebo nemělo býti každému čtenáři dostatečně srozumitelné bajkou celou! K čemu tedy odnímati připojováním takového naučení čtenáři rozkoš, aby mohl naučení to nalézti sám? Musíme býti vždycky srozumitelnými; ale nemusíme vždycky pověděti všecko.

 

Člověk jest zboží nejlacinější a mezi našimi důležitými vlastnickými právy jest vlastnictví osoby vždy nejnepatrnější ze všech.

 

Mladí lidé musí sami sobě nedůvěřovati, musí býti opatrnými ve svém jednání, uctiví k starším, skromní i zdrženliví, aby nemluvili ničeho bez příčiny, povolní ve věcech lhostejných, ale smělí při konání dobrého a zmužilí v mluvení pravdy.

Emil nemiluje ani hluku, ani sváru nejen mezi lidmi, ale ani mezi zvířaty. Nikdy neštval dvou psů proti sobě, nikdy nenechal pronásledovati kočku psem. Tento jeho smírný duch jest ovocem jeho vychování, které odvrátilo ho od toho, aby hledal rozkoš v panství a v neštěstí jiných. Trpí, vidí-li trpět; to jest pocit přirozený. Mladý člověk stává se tvrdým a má radost z toho, vidí-li trápiti citlivou bytost. Emil miluje mír.

Každý jest jenom částí svého rodu, ne však jiného jednotlivce.

 

Emil není člověk vzdělaný člověkem, nýbrž člověk vzdělaný přírodou. Nutně musí tedy býti v očích lidských zjevem zcela cizím.

Na počátku všichni od narození člověka vycházíme: ale čím dále pokračujeme − já, abych vzdělal přírodu, vy, abyste ji zkazili − tím více se vzdalujeme od sebe.

 

Místo abych se oddal horlivému tvoření soustav, ponechávám rozumování pokud možno nejméně a spoléhám pouze na pozorování. Nezakládám si na tom, co jsem vymyslil, nýbrž na tom, co jsem viděl.

 

Člověk nezačíná přemýšleti snadno, ale jakmile začne, neustane již. Kdo myslil jednou, bude přemýšleti vždycky a je-li rozum vycvičen přemýšlením, nemůže již zůstati nečinným.

Chceme-li vychovati člověka přirozeného, nejde o to, abychom z něho učinili divocha a zahnali jej do hlubin lesů, nýbrž dostačí, aby uprostřed víru společenského nedal se uchvátiti ani vášněmi, ani domněnkami lidskými, aby viděl svýma vlastníma očima, aby cítil svým vlastním srdcem, aby ho neovládala žádná autorita kromě jeho vlastního rozumu. Týž člověk, který v lesích může zůstati hloupým, musí se státi rozumným a rozmyslným v městech, i když není leč pouhým divákem. Nic není způsobilejšího vésti k moudrosti nad neúčastné pozorování pošetilostí, kterých se dopouštějí jiní, a i ten, který se jich účastní, cvičí se ještě, jenom nedá-li se jimi svést a neupadne-li v omyl těch, kteří se těch pošetilostí dopouštějí.

 

Učíme se říkati, že Bůh jest všude: ale věříme též, že vzduch jest všude, a slovo duch neznamená samo svým původem než dech, vítr. Jakmile pak jsme jednou přivykli lid vyslovovati slova, kterým nerozumí, můžeme potom snadno způsobiti, že bude mluviti všechno, co chceme.

Kdybych chtěl nakresliti pošetilost v postavě odporné, nakreslil bych školometa, vyučujícího děti katechismu.

Musíme věřiti v Boha, abychom byli spaseni. Toto špatně pochopené dogma jest důvodem k nejukrutnější nesnášenlivosti a příčinou všeho onoho marného vyučování, které přináší smrtelnou ránu lidskému rozumu tím, že jej přivyká dáti se odbývati slovy. Nade vši pochybnost nesmíme ztratiti ani okamžiku, abychom došli věčné blaženosti; avšak dostačí-li k dosažení blaženosti té pouze opakování určitých slov, mohli bychom zalidniti nebe špačky a strakami, právě tak jako dětmi.

 

Víra dětská jest, jako víra mnohých dospělých, věcí zeměpisnou. Jednomu se praví, aby ctilo Mohameda, a ono odříkává, že ctí Mohameda; druhému praví se: „Mohamed jest podvodník,“ a ono odříkává „Mohamed jest podvodník.“ A každé z obou dětí činilo by to, co činí druhé, kdyby jedno se bylo narodilo na místě druhého.

Praví-li dítě, že věří v Boha, není to Bůh, ve kterého věří, nýbrž věří Petrovi nebo Pavlovi, kteří mu praví, že jest něco, co jmenujeme Bohem; a věří v to tím způsobem, o kterém se zmiňuje Eurípidés:

Ó, Die, neboť jinak neznám tebe
více, nežli pouhé jméno.¹

 

Pokud jde o pomatence, přisvědčíte mi zajisté, že nemoc je sice zbavuje schopností duševních, avšak nikoliv jejich vlastností lidských.

 

Varujme se hlásati pravdu těm, kteří nejsou schopni rozuměti jí; neboť bylo by to tolik, jako chtíti místo pravdy vystavovati omyl.

 

Chtěl bych raději, praví rozšafný Plútarchos, aby se myslilo, že není žádného Plútarcha na světě, než aby se řeklo, že Plútarchos jest nespravedlivý, závistivý, žárlivý a tak tyranský, že žádá více, než dovolí, aby mohli činiti jiní.

Předsudek bují zvláště na poli náboženském.

 

Čtenáři, neočekávej ode mne opatrnosti nedůstojné přítele pravdy.

Jeho hrdost se změnila v trpkost, která mu ukazovala v nespravedlnosti a krutosti lidí zkázu jejich přirozenosti a v jejich ctnosti pouze přízrak. Mladík viděl, že náboženství slouží jenom za škrabošku zájmům a náboženský kultus jen za ochranu pokrytectví: zpozoroval, že při titěrnosti marných disputací jsou nebe a peklo odměnou za slovní hříčky; a protože viděl, že má-li věřiti v Boha, musí se vzdáti rozumu, opovrhoval nejen směšnými lidskými sny, nýbrž i předmětem, k němuž se tyto sny vztahovaly.

Co se dalo ve mně zničiti nejnesnadněji, bylo jakési hrdé opovrhování lidmi, jakási hořkost proti bohatým a šťastným, jako kdyby byli bohatými a šťastnými na útraty mé a jako by jejich domnělé štěstí bylo kořistí ze štěstí mého. Pošetilá marnivost mládí, která se vzpírá proti každému pokoření, rozněcovala tuto zvláštní náladu příliš a protože samoláska vedla mě k pýše, činila lidi v očích mých ještě opovrženějšími a k mému záští k nim připojilo se také pohrdání jimi.

 

Naše iluze neukrývají nás před strastmi, nýbrž spíše je zvětšují tím, že připisujeme cenu věcem, které ceny nemají, a pociťujeme tisícerá strádání, kterých bychom bez nich necítili. Klid duševní záleží v pohrdání vším tím, co by klid ten mohlo zkaliti: kdo si váží života nejvíce, dovede ho užívati nejméně, a kdo touží po štěstí nejdychtivěji, jest vždy nejbídnějším.

 

VYZNÁNÍ VÍRY SAVOJSKÉHO VIKÁŘE

Praví se, že svědomí jest výsledek předsudků; avšak já jsem přesvědčen ze zkušenosti své vlastní, že setrvává tvrdošíjně na zachovávání zákonů přirozených proti všem zákonům lidským. Ať se nám zakazuje to či ono, v tom, co nám dovoluje příroda, bude nám vždy činiti svědomí předhůzky jen slabé; tím méně vyčítati bude to, co sama nařizuje.

Mladý jinochu, příroda nepromluvila ještě k tvým smyslům; žij dlouho ve šťastném stavu, kde hlas přírody jest hlasem nevinnosti.

Je často potřebí jen svou chybu zvětšiti, abychom ušli trestu.

 

Radil jsem se s filosofy, pročítal jejich spisy, zkoušel různé jejich domněnky; nalezl jsem je všechny hrdé, tvrdivé, dogmatické i při jejich domnělém skepticismu; věděli všechno, nedokazovali ničeho a jeden se vysmíval druhému; toto poslední, všem společné, zdálo se býti jediným, v čem se shodovali a měli pravdu. Jsouce vítězstvím jisti, činí-li útok, jsou slabí, hájí-li se. Zkoumáte-li jejich důvody, mají je pouze pro boření; čítáte-li jejich hlasy, vidíme, že jest každý osamocen; spojí se jen proto, aby vedli hádky.

Neproniknutelná tajemství nás obklopují se všech stran; jsou daleko za tím, co můžeme pozorovati svými smysly: myslíme, že máme rozum, abychom je pronikli, máme však pouze obraznost. A přece přes to přese vše chceme vše proniknouti, vše seznati. Jediná věc, které nedovedeme, jest nechtíti věděti to, čeho věděti nemůžeme. Dáváme raději rozhodovati náhodě a věříme v to, co není.

Kdyby filosofové byli odhalili pravdu, kdo z nich zajímal by se pak ještě o ni? Každý dobře ví, že jeho soustava nemá lepších základů než jiné; avšak drží se jí proto, že jest jeho. Není mezi nimi ani jediného, který došel poznání pravdy a nepravdy, aby nedával přednost lži, kterou našel sám, před pravdou, nalezenou jiným. Kde jest filosof, který by pro svou slávu neklamal lidského pokolení? Kde jest ten, který by v nitru svého srdce si ustanovil jiný cíl než vyznamenati se? Povznese-li se jen nad obecný lid, zastíní-li jenom slávu svých soků, čeho si přeje ještě více? Hlavní věc jest mysliti jinak než druzí. Mezi věřícími jest atheistou, mezi atheisty byl by věřícím.

Poraďme se se světem vnitřním; to mne nezavede ani tak, jako mne zavádějí filosofové, a chyba bude alespoň chybou mojí a zkazím se méně na své duši, půjdu-li za svými vlastními iluzemi, než oddám-li se jejich lžím.

 

První a nejobyčejnější idea jest zároveň nejjednodušší a nejrozumnější a dosáhla by zajisté souhlasu všeobecného, kdyby byla proslovena poslední.

 

Pojmy všeobecné a abstraktní jsou pramenem největších lidských omylů; nikdy metafyzické bádání neodkrylo ani jediné pravdy, ale naplnilo filosofii spory a nesrovnalostmi, za které se samo stydí, jakmile je zbavíme jeho vznešených slov.

 

Chápu, že světový mechanismus nemůže býti pochopitelný lidskému duchu, ale jakmile jej chce člověk vysvětliti, musí se tak vyjádřiti, aby lidé ho chápali.

 

Mluvte cokoli chcete: snad způsobíte, že umlknu; avšak nebudete mne nikdy moci přesvědčiti. A jak odejmete mi mimovolný pocit, který takové mluvení i proti mé vůli pokládá za lež?

 

Pouhé plození těl živých a organických jest propastí pro lidského ducha; nepřekročitelná přehrada, kterou postavila příroda mezi různé druhy, aby se nesmísily, ukazuje její záměry s největší jasností. Nespokojila se tím, že ustavila pořádek, učinila i určitá opatření, aby tento pořádek nic nemohlo rušiti.

 

Obraz přírody ukazuje mi všude soulad a souhlas, obraz pokolení lidského pouze zmatek a nepořádek! Mezi živly panuje zákonitý souhlas, mezi lidmi chaos! Zvířata jsou šťastná, jejich král sám jest nešťasten! Ó, moudrosti, kde jsou tvé zákony? Ó, Prozřetelnosti, takto řídíš svět? Bytosti nejvýše dobrotivá, kam se poděla tvoje moc? − Vidím na zemi zlo.

Zdá se mi, že moderní filosofie netvrdí, že skály myslí; naopak, že nalezla, že lidé nemyslí.

Mám vždycky moc chtíti, ne však vždycky moc své chtění provésti. Oddám-li se pokušením, jednám pod vlivem vnějších předmětů. Vyčítám-li si tuto slabost, poslouchám pouze své vůle; jsem otrokem svými chybami, svým svědomím svoboden; pocit mé svobody zaniká ve mně pouze, jsem-li úplně zkažen.

 

Největší blaženost spočívá ve spokojenosti se sebou samým.

Zneužívání našich schopností činí nás nešťastnými a zlými. Své hoře, své starosti, své strasti působíme si my sami. Mravní zlo jest beze všeho odporu naším dílem a zlo fyzické nebylo by ničím bez našich chyb, kterými se stalo nám citelným. Zda nedává nám příroda pocitu našich potřeb proto, abychom se zachovali? Není tělesná bolest znamením, že stroj jest porušen, a napomenutím, abychom porušení toto odstranili? − Smrt… Což neotravují zlosynové život svůj i život náš? Kdo by chtěl žíti stále uprostřed nich? Smrt jest prostředkem proti zlu, které si připravují lidé sami; příroda chtěla, aby netrpěli stále. Jak málo nehodám jest vystaven člověk, který žije v pouhé jednoduchosti! Žije skoro beze všech nemocí, beze všech vášní a nepředvídá smrti a necítí ji; a ucítí-li ji, způsobí jeho bída, že jest mu vítanou; od té doby však není mu více zlem. Kdybychom se spokojili, že jsme tím, čím jsme, nemusili bychom litovati svého osudu; avšak hledajíce štěstí domnělé, způsobujeme si tisíceré strasti skutečné. Kdo nedovede snésti malou bolest, musí čekati, že bude trpěti mnoho. Jestliže jsme si zkazili zdraví nepořádným životem, chceme je zotaviti léky; ke zlu, které cítíme, připojujeme ještě zlo, kterého se bojíme; kdo smrt stále předvídá, činí ji strašnou a jen ji uspíší; čím více jí chceme ujíti, tím více ji cítíme; i umíráme po celý svůj život strachem, reptajíce proti přírodě pro strasti, které jsme si způsobili tím, že jsme proti přírodě jednali.

 

Člověče, nepátrej po původci zla; původcem jsi ty sám. Není žádného jiného zla leč to, které pácháš ty nebo které trpíš ty: obojí pochází od tebe. Zlo zvláštní existuje pouze v pocitu bytosti, která trpí, a tohoto pocitu nedostalo se člověku od přírody, nýbrž dal si jej sám. Bolest uchvátí méně toho, který méně uvažoval, a proto také má méně vzpomínek a méně předvídavosti. Odstraňte naše neblahé pokroky, odstraňte naše omyly i chyby, odstraňte dílo lidské a vše bude dobré.

Praví se, že Bůh svým tvorům není ničím povinen. Myslím, že jest jim povinen vším, co jim slíbil, když je povolal k životu. Vštípiti jim však ideu dobra a dáti jim cítiti jeho potřebu jest tolik, jako slíbiti jim toto dobro. Čím více vnikám ve své „já“, čím více se radím sám se sebou, tím zřetelnější čtu slova vepsaná v mou duši: „Buď spravedlivý a budeš šťastný.“ Avšak nejsme takovými při nynějším stavu věcí: zlý prospívá, spravedlivý jest utlačován. Vizte však též, jaká nevole se u nás vzmáhá, zklame-li nás toto očekávání. Svědomí se probudí a reptá proti svému Stvořiteli; volá vzdychajíc: „Ty jsi mne oklamal.“

Nežádejme odměnu před vítězstvím ani platu před prací! Nikoli v ohradě, propověděl Plútarchos, věnčíme vítěze v našich posvátných hrách, nýbrž když dráhu proběhli.

K čemu třeba hledat peklo v životě jiném? Jest již zde v srdci zlých.

 

Čím se stal pojem vznešenějším a větším, tím méně stal se přístupným lidskému rozumu.

 

Bytost činná poslouchá, bytost trpná rozkazuje.

 

Není-li mravní dobrota přirozená a je-li člověk od přírody zlý, nemůže také přestati býti zlým, aniž by se zkazil, a dobrota jest pak v něm přečinem proti přírodě. Jsa stvořen k tomu, aby škodil svým bližním, aby jako vlk roztrhal svou kořist, byl by humánní člověk tak zkaženým živočichem, jakým by byl útrpný vlk.

Vraťme se k svému vlastnímu „já“, můj mladý příteli!

Vidíme-li na ulici nebo na cestě jakýsi čin násilný nebo nespravedlivý, ihned pocit hněvu a nevole zvedá se v hloubi našeho srdce, který nás nutí ujati se utlačeného: avšak povinnost silnější nás zadržuje; zákony zbavují nás práva chrániti nevinnost.

 

Poslouchejme jenom přírodu; poznáme potom, jak sladkou jest její vláda a jaká rozkoš jest to, když jsme ji poslechli a můžeme dáti sami sobě dobré svědectví.

Radost spravedlivého jest v jeho nitru; její pramen jest v něm samém; jest veselý, je-li samoten; nemá své spokojenosti od těch, kteří jsou kolem něho.

Svědomí jest bázlivé, miluje zátiší a klid; svět a hluk je děsí: předsudky, z nichž je necháváme vyrůstati, jsou jeho nejukrutnější nepřátelé; prchá nebo mlčí před nimi; jejich bouřlivý hlas dusí hlas jeho a překáží, že ho nelze slyšeti; fanatismus odvažuje se napodobiti jej a vybízeti v jeho jménu ke zločinům. Je-li velmi často odmrštěno, zemdlí konečně, nemluví již k nám, neodpovídá nám již; a když jsme jím tak dlouho opovrhovali, jest právě tak nesnadno pohnouti je opět k mluvení, jako bylo nesnadno přivésti je k mlčení.

Jakmile jsme ztratili jednou lásku k duševním radostem, jak jest nesnadno opět jí nabýti!

Dobrý se podřídí celku, kdežto zlý chce podrobiti celek sobě. Zlý učiní se středem všeho, dobrý měří svůj poloměr a drží se na periférii.

Toužím po okamžiku, kdy budu zbaven pout a stanu se sám sebou beze všeho sporu a kdy budu potřebovati jenom sama sebe, abych byl šťasten.

 

Nebýti spokojen se svým stavem jest tolik, jako nechtíti býti člověkem.

Učinil jsem, co jsem mohl, abych dosáhl pravdy; ale její pramen jest příliš vysoko; chybí-li mi síly, abych se mohl ubírati dále, čím mohu pak býti vinen? Ona sama musí se přiblížiti ke mně.

Theismus čili náboženství přirozené křesťané rádi zaměňují s atheismem čili irreligiositou, ačkoliv obě jsou nauky právě opačné.

 

Všecky mé výroky jsou pouze důvody k pochybnostem. Hledej pravdu sám.

Vidíš v mém vyznání pouze přirozené náboženství; jest velmi podivno, aby bylo potřebí ještě nějakého jiného.

Pozoruj divadlo přírody a slyš hlas vnitřní! Co více mohou nám říci lidé? K nepochopitelným tajemstvím přidávají pošetilé spory; činí člověka pyšným, nesnášenlivým, ukrutným; namísto, aby přinášeli zemi mír, přinášejí železo a oheň. Táži se: k čemu jest všechno to, a nedovedu si odpověděti. Vidím v tom jen lidské hříchy a strasti lidského pokolení.

Od té doby, co napadlo národy, aby nechaly Boha mluviti, každý nechává ho mluviti způsobem svým a pověděti to, čeho si ten národ přál. Kdyby se bylo poslouchalo jenom to, co mluví Bůh k lidskému srdci, bylo by na zemi náboženství jenom jediné.

 

Nezaměňujme náboženských obřadů s náboženstvím samým. Byla by to marnivost velmi pošetilá, kdybychom si představovali, že Bůh má tak veliký zájem na tvaru kněžského roucha, na pořádku slov, která pronáší, na posuncích, které činí u oltáře, a na jeho poklekávání.

Příteli můj! Vyjdi na jakoukoli výši, budeš vždycky blízko u země.

Pozoroval jsem různost vyznání, která panují na zemi a která vzájemně se obviňují ze lži a bludu; tázal jsem se: Které je pravé? Každý mi odpovídal: „Moje.“ Každý říkal: „Já sám a moji souvěrci myslíme správně; všichni ostatní jsou na omylu.“ A jak to víš, že tvoje vyznání jest pravé? Protože tak řekl Bůh.¹ A kdo ti praví, že to řekl Bůh? Můj pastor, který to ví dobře. Můj pastor praví mi, že tomu mám věřiti, a tedy tomu tak věřím; ujišťuje mě, že všichni ti, kteří mluví jinak než on, lhou, a proto také na ně nedbám. − Jak to? Myslel jsem si, což není pravda jediná? A co jest pravdou u mne, může býti nepravdou u vás? Je-li metoda toho, který se ubírá cestou pravou, a metoda toho, který bloudí, touž, jakou může míti jeden větší zásluhu nebo větší nepravdu než druhý? Jejich volba jest dílem náhody; jest nespravedlivé přičítati ji jim: bylo by to tolik, jako odměňovati nebo trestati je za to, že se narodili v tom nebo onom kraji.

 

Hledejme pravdu upřímně. Neohlížejme se na právo, na autoritu církevních otců a duchovních, nýbrž podrobme zkoušce svědomí, rozumu všechno, čemu nás učili od mládí. Ať volají na mne jak chtějí: „Podrob svůj rozum!“ To může mně říci jen ten, kdo mě chce oklamati: musím míti důvody, mám-li svůj rozum podrobiti.

 

Kdo chce věděti více, musí sáhnouti k prostředkům nadobyčejným. Takovým prostředkem však nemůže býti autorita lidská. Věřím-li, co praví jiný, nečiním to proto, že to praví, nýbrž proto, že to dokazuje.

Kdybychom měli za pravé všecky divy, o kterých lid a prostí lidé ve všech krajích světa tvrdí, že je viděli, bylo by pravé každé vyznání; bylo by víc divů než pochodů přirozených a největším ze všech zázraků bylo by, že tam, kde jsou fanatikové pronásledováni, není žádných zázraků.

 

Kdyby přišel nějaký muž a měl k nám tuto řeč: „Smrtelníci! Zvěstuji vám vůli Nejvyššího; poznejte v hlasu mém toho, který mě posílá; rozkazuji slunci, aby změnilo svůj běh; hvězdám, aby zaujaly jiné postavení; horám, aby se narovnaly; vlnám, aby se zvedly; zemi, aby vzala na sebe jiný zevnějšek.“ − Kdo by nepoznal po tomto divu ihned pána přírody? Příroda neposlouchá podvodníků; jejich zázraky se dějí pokoutně, v pouštích, ve světnicích, a tam mají lehkou práci s malým jen počtem diváků, již k věření náchylných. Kdo by se odvážil říci mi, kolik očitých svědků jest potřebí, aby nějaký div se učinil věrohodným? Musí-li se vaše zázraky, které mají dokázati vaše učení, teprve dokazovati, k čemu jsou? Bylo by to rovněž tak, jako kdyby jich nebylo. A tak, když dokázáno jest učení zázrakem, třeba dokázati zázrak ještě učením. To je řečeno na tisíci místech písma svatého, mezi jiným v knihách Mojžíšových (V.13), kde se praví, že hlásá-li nějaký prorok bohy cizí a dotvrzuje-li své učení divy a stane-li se také skutečně to, co prorokuje, nemáme přece tomu proroku věřiti, nýbrž potrestati ho smrtí.

 

Církev rozhodne, že církev má právo rozhodovati. Není to autorita výtečně dokázaná?

 

Kdyby někdo z nás odvážil se uveřejňovati knihy, v nichž by se snažil dokázati, že Kristus není Mesiášem, potrestán by byl spisovatel, vydavatel i knihkupec.¹ Tato policie jest ovšem pohodlná a jistá, že budeme míti pravdu vždycky. Je to rozkoš vyvraceti lidi, kteří se neodváží mluviti.

 

Zavřel jsem všechny své knihy. Jest kniha jen jedna, která jest otevřena před zrakem všech − kniha přírody. Nikoho nelze omluviti, kdo v této velké a vznešené knize nečte, protože mluví k lidem všem, a to řečí každému srozumitelnou. Všecko vědění lidské − čemu mě může naučiti více?

 

Jakmile rokujeme, rozčilujeme se; titěrnost a tvrdošíjnost se přimísí a upřímnost přestane. Příteli milý! Nerokuj nikdy; neboť neosvítíme rokováním ani sama sebe, ani jiných.

Každý učenec opovrhuje míněním lidu; každý chce míti mínění své. Ať tě milují nebo nenávidí, ať tvé spisy čtou či jimi opovrhují, jest ti lhostejno.

 

*

 

Předměty duševní mírní dojem předmětů smyslných.

Vidím pouze nespravedlnost, pokrytectví a lež mezi lidmi: soukromý zájem, který při oběhu různých zájmů vítězí nutně nade vším, učí zdobiti hřích škraboškou ctností. Všichni ostatní lidé mají prospívati mému dobru na útraty dobra jejich; všechno má se vztahovati pouze ke mně samému; celé pokolení lidské, musí-li tak býti, nechť zemře v strasti a bídě, jen když se mi ušetří okamžik bolesti nebo hladu: taková jest vnitřní řeč každého.

 

Nikdo nedívá se na dětství s takovým opovržením jako ti, kteří právě z něho vycházejí; domnívají se, že vyjdou z dětství pouze tehdy, svrhnou-li se sebe všecko jho, kterému byli podrobeni v dětství, a vidí v něm jen dlouhé tyranství učitelů.

Uvažuj vždycky, že jsi sluhou přírody, a nebudeš nikdy jejím nepřítelem.

 

Myslím, že můžeme protáhnouti alespoň až k dvacátému roku neznalost náruživostí a čistotu smyslů: u Germánů mladík, který ztratil svou čistotu před tímto věkem, byl nečestným, a spisovatelé připisují právem zdrženlivosti tohoto národa v mládí křepkost jejich tělesné konstituce a množství dětí.

Můžeme dobu tu protáhnouti i dále a ještě před několika stoletími nebylo v samé Francii nic obyčejnějšího. Mezi jinými známými příklady otec Montaignův, muž právě tak svědomitý a pravdymilovný, jako silný a zdravý, přísahal, že se oženil v třiatřicátém roce jako panic, slouživ dlouho ve válkách vlašských; a můžeme zříti ze spisů jeho syna, jakou čilost a veselost otec jeho si zachoval i po šedesátém roce. Opačné mínění zajisté zakládá se více na našich zvycích a na našich předsudcích než na celkové znalosti lidského pokolení.

Emil zůstal mou péčí ve své původní nevinnosti a vidím, že blíží se tato šťastná doba ke svému konci. Jsa obklopen nebezpečenstvím stále rostoucím, při první příležitosti půjde za slepým pudem svých smyslů; a můžeme vsaditi tisíc proti jedné, že se vrhne do záhuby. Uvažoval jsem příliš o mravech lidských, abych neviděl nepřemožitelný vliv tohoto prvního okamžiku na celý ostatní život.

Nečinnost, změkčilý a domácí způsob života, obcování se ženami a s mladými lidmi jsou nebezpečné stezky. Pracují-li silně ramena, odpočívá obraznost; je-li tělo zemdleno, srdce se nerozpálí.

 

Honba otužuje srdce právě tak jako tělo; zvyká na krev a ukrutnost. Představovali si Dianu jako nepřítelkyni lásky; tato alegorie jest zcela správná: vzdechy lásky povstávají pouze při sladkém klidu; napínavý tělesný cvik dusí něžnější city.

 

První nepořádek poznenáhlu vede ke všem ostatním a uchvátí v záhubu konečně toho, který se mu oddá.

 

Se smyslem pro cudnost spojeno jest zdraví, síla, ctnost i sama láska a všecky pravé statky lidské. Neboť pokud ji máme, vážíme si jí; opovrhujeme jí jen tehdy, když jsme ji ztratili.

 

Naše celá slabost tkví ve mdlobě naší vůle a máme vždycky dosti síly k provedení toho, čeho si přejeme silně: Volenti nihil difficile.² Kdybychom tak nenáviděli nepravost, jako milujeme život, zdrželi bychom se tak snadno příjemného zločinu jako smrtelného jedu v chutném jídle.

 

S jakou prudkostí smyslnost strhuje lidi tobě podobné do propasti nepravostí pod záminkou rozkoše.

 

Co jest opravdu dobré, jest vždy řídké.

 

A pravá láska sama: co jest jiného než přelud, lež, vidina? Milujeme mnohem více obraz, který jsme si učinili, než předmět, na který jej vztahujeme. Kdybychom viděli to, co milujeme, právě tak, jakým to jest skutečně, nebylo by na zemi lásky. Přestaneme-li milovati, osoba, kterou jsme milovali, zůstává táž, jako dříve, avšak my jí nevidíme více jako tutéž: kouzelný závoj spadne a láska zaniká.

 

Není to příroda, která kazí mládež, nýbrž příklad.

 

Který člověk na světě jest menším napodobitelem než Emil? Kdo se méně řídí výsměšným tónem než ten, který nemá předsudků a nedá také na ony předsudky, které mají jiní? Neboť směšným jest mu rozum pošetilců a proti výsměchu nečiní nás nic necitelnějšími, než povzneseme-li se nad obecné mínění. Místo výsměchů potřebuje důvodů.

 

Klamou sami sebe, aby oklamali tebe. Nejsou v souhlasu sami se sebou a často jim odporují i ústa. Mnohý vysmívá se všemu, co jest počestné, a byl by přece všecek zoufalý, kdyby jeho choť měla takové smýšlení jako on. Kdo bude si přáti, aby byla způsobena na jeho dceři nečest, již způsobuje dceři jiného? Není ani jediného, který by neukládal tvému životu, kdybys v činech svých k němu přijal zásady, které snaží se sám vštípiti tobě.

 

Vítězosláva posměváčků bývá krátká; pravda potrvá, nesmyslný smích zajde.

 

Pouze obrazností probouzí se smyslnost. Potřeba její vlastně není hmotná; není pravda, že jest potřebou skutečnou. Kdyby byl nikdy nepřišel chlípný předmět před náš zrak, kdyby nikdy nepočestná představa nebyla vstoupila do naší mysli, nikdy snad tato domnělá potřeba nedala by se nám cítiti a zůstali bychom čistými bez pokušení, bez namáhání a bez zásluhy. Člověk vychovaný o samotě, v poušti, bez knih, bez vyučování a bez žen, zemřel by jako panic, byť dosáhl věku jakéhokoliv.

 

Upomínka na předměty, které nás rozrušily, představy, kterých jsme nabyli, jdou s námi do samoty, obsadí ji i proti naší vůli obrazy svůdnějšími než jsou předměty samy a činí tomu, kdo je má, samotu právě tak nebezpečnou, jak jest prospěšnou tomu, kdo se v ní zdržuje stále sám.

 

Nedůvěřujte pudu, jakmile se neomezujete více jenom naň: jest dobrý, pokud působí sám, podezřelým se však stane, jakmile se spojí se zařízením lidským.

Kdo se domnívá, že má zamhouřiti při některé věci oko, bude brzy nucen zavříti obě. První přečin, strpí-li se, vede za sebou přečin jiný a tento řetěz se končí pouze převrácením všeho řádu a opovrhováním všemi zákony.

 

Jak opatrní musíme býti s mladíkem z dobrého rodu, než ho vystavíme špatným mravům našeho století! Tato opatrnost jest obtížná, avšak nutná. Nedbalost v této příčině ničí mládež; nepořádkem za věku prvního stávají se lidé zlými a vůbec takovými, jakými je dnes vidíme. Jsouce padlí a zbabělí i ve svých chybách, jeví se jen jako malí duchové, protože jejich opotřebované tělo záhy se zkazilo. Sotva jim zbývá tolik života, aby mohli se pohybovati. Jejich chytrácké myšlenky prozrazují ducha bez jádra; nejsou schopni cítiti něco velikého a vznešeného; nemají ani prostoty, ani síly. Jsouce v každém zřetelu zlí a padlí, jeví se marnivými, podvodnými, klamavými; nemají ani tolik zmužilosti, aby se stali proslulými zločinci. Takovými jsou oni lidé, hodní opovržení, které plodí pustý mladický život. Kdyby mezi nimi byl jenom jediný, který by dovedl zůstati mírným a střízlivým, který by dovedl mezi nimi zachovati si své srdce, svou krev, své mravy před nákazou jejich příkladu, v třiceti letech by rozmačkal všechnu tuto chamraď a stal se jejím pánem s menší námahou, než byla námaha, jíž potřeboval, aby zůstal pánem sám nad sebou.

Emil byl by takovým člověkem, jen kdyby se jím státi chtěl: avšak opovrhoval by jimi příliš, než aby je uznal za hodné podrobiti si je.

Emil klade velmi malou váhu na úsudek lidský, aby mohl být uchvácen lidskými předsudky. Způsob, jakým se jeví, není ani skromný, ani marnivý, jest přirozený a pravdivý. Nezná ani nucení, ani přetvářky a jest ve společnosti takovým, jakým jest o samotě beze svědků. Projeví své mínění, nebojuje proti mínění druhého, protože miluje svobodu nade všechno a protože svobodomyslnost považuje za právo nejkrásnější.

Emil mluví málo, protože netouží po tom, abychom se jím zaměstnávali; z téhož důvodu mluví pouze o věcech užitečných; co by ho také jinak přimělo k mluvení? Emil jest lépe vychován, než aby mohl kdy býti mluvkou. Mnohé mluvení pochází nutně ze snahy po duchaplnosti anebo z toho, že klademe velikou váhu na maličkosti a ve své pošetilosti myslíme, že jiní kladou na ně tutéž váhu jako my. Kdo zná dostatečně věci a může jim všem dáti jejich pravou cenu, nemluví nikdy mnoho. V celku lidé, kteří málo vědí, mluví mnoho, a lidé, kteří mnoho vědí, mluví málo. Jest přirozeno, že nevědomý člověk považuje za důležité všecko, co ví, a že to sděluje všem. Avšak člověk vzdělaný neotvírá snadno pokladu svého vědění; musil by mluviti mnoho a nahlíží, že i po něm zbude mnoho, aby se o tom mluvilo. Proto mlčí.

Dalek jsa toho, aby urážel způsoby jiných, Emil přizpůsobí se jim dobrovolně; nečiní tak proto, aby si dal nátěr muže vzdělaného, nýbrž naopak proto, že se bojí, aby nebyl zpozorován. Nikdy není mu lépe, než když vůbec se naň nedbá.

Ustupuje-li, neděje se to z rozpaků, nýbrž proto, že kdo chce dobře pozorovati, nesmí býti pozorován sám. Zůstává vždy klidným a chladnokrevným a nedá se nikdy zmásti nepravým studem. Ať se kdo naň dívá čili nic, činí vždy to, co činí, pokud možno nejlépe. A protože náleží vždy sobě, může pozorovati jiné správně. Jejich mravy přebírá s lehkostí. Můžeme říci, že si osvojí společenské způsoby právě proto snáze, protože jim přikládá tak malou váhu.

Jest pevný, avšak není domýšlivý; jeho způsoby jsou volné, avšak nikoliv opovržlivé. Přeceňování sama sebe patří otrokům, neodvislost nemá nic strojeného. Nikdy jsem neviděl muže hrdé mysli ukazovati tuto hrdost také v chování; tato vášeň více se ukazuje u duší padlých a marnivých, které si nemohou zjednati vážnost jinak než tímto způsobem.

 

Jako by byli nějací občané, kteří nejsou členy obce a kteří tudíž nemají účastenství na svrchované moci! Avšak kdežto Francouzi uznali za vhodné přisvojiti si ctihodné jméno „občan“, které patřilo kdysi jen členům galských měst, zohyzdili jeho pojem tak, že nemá již žádného smyslu.

 

Emil nebude míti nestydatého chování mladíka pošetilého, který mluví hlasitěji než moudří a bere slovo starším; nebude nikterak důkazem odpovědi jednoho starého šlechtice Ludvíku XV., který, když se ho král tázal, dává-li přednost století minulému či přítomnému, pravil: „Vaše Veličenstvo! Když jsem byl mlád, prokazoval jsem úctu stáří, a nyní ve stáří musím míti úctu k mládí.“

 

Emil nebude jako ostatní lidé a chraň Bůh, aby se někdy takovým stal!

Všechny blahodárné a opravdu užitečné ideje byly známy lidstvu již za prvních dob, a tak duchům vynikajícím nezbývá, než vyznamenati se idejemi nebezpečnými a pokolení lidskému zhoubnými.

 

Není pravdou, že dobrý vkus jest vkus většiny. Proč to? Protože množství nemá úsudku vlastního, nýbrž posuzuje podle těch, které považuje za osvícenější sebe; neschvaluje toho, co jest dobré, nýbrž to, co schválili jiní. V každé době způsobte, aby každý člověk měl cit svůj vlastní, a pak i to, co jest nejpříjemnější samo o sobě, bude míti vždycky nejvíce hlasů pro sebe.

 

Lidé ve svých dílech dělají krásu pouze napodobením. Všecky pravé vzory vkusu nacházejí se v přírodě. Čím více se vzdalujeme od této učitelky, tím ohyzdnější jsou naše obrazy.

 

Vedou nás umělci, velmoži, boháči; je zase vede jejich prospěch nebo marnivost. Jedni, aby ukázali své bohatství, a druzí, aby měli prospěch, hledají horlivě nové prostředky k novému nákladu. Tím veliká nádhernost založí svou vládu a způsobí, že člověk miluje to, co jest nesnadné a drahé: potom nezakládá se již domnělá krása v napodobení přírody, nýbrž krásným je to, co se jí staví na odpor. Proto přepych a špatný vkus jsou nerozlučné. Všude, kde vkus jest nákladný, jest zkažený.

Jsou-li ženy tím, čím býti mají, omezují se ve věci vkusu na věci, v nichž jsou kompetentní, a budou souditi vždycky správně; avšak od té doby, co se učinily soudkyněmi v literatuře, od té doby, co jaly se posuzovati knihy a i je samy úsilně psáti, od té doby nerozumí ničemu. Spisovatelé, kteří berou na radu o svých spisech učené ženy, mají vždy jistě radu špatnou; uhlazenci, kteří se jich ptají na svůj oděv, jsou vždy oděni směšně.

 

Můžeme se naučiti mysliti i na místech, kde panuje špatný vkus; nesmíme jenom mysliti tak, jako ti, kteří mají tento špatný vkus. Ovšem jest velmi nesnadné uchrániti se toho, obcujeme-li s nimi příliš dlouho. Třeba zdokonalovati jejich spolupůsobením schopnost soudící, avšak třeba se varovati užívati jí tak jako oni.

 

Učiti se řečem pro řeči samy neznamená mnoho; jejich užitek není tak znamenitý, jak se za to má; avšak studium řečí vede k studiu všeobecných zákonů řečí.

Jest jakási jednoduchost vkusu, která mluví k srdci a která jest pouze ve spisech starých. Ve výmluvnosti, v poesii, v každém oboru literatury shledáme stejně jako v historii, že plýtvají věcmi a skrblí úsudky. Naši spisovatelé naproti tomu poví málo, avšak výmluvnosti mají mnoho.

 

Různost vkusů lze poznati na všech památnících, ano i na náhrobcích. Naše náhrobky jsou plny chvály, na náhrobcích starých lze čísti skutky.

Sta viator; heroem calcas.³

Kdybych byl nalezl tento nápis na starém náhrobku, ihned bych byl uhodl, že jest moderní; neboť nic není u nás tak obyčejného jako hrdinové, avšak u starých bylo jich pořídku. Místo aby řekli, že některý člověk byl hrdinou, byli by řekli, co činil, aby si toho jména zasloužil. Porovnejte s nápisem tohoto „hrdiny“ nápis „změkčilého“ Sardanapala:

„Vystavěl jsem Tarsus a Anchialus za den a nyní jsem mrtev.“⁴

Který dí více podle vašeho úsudku? Náš lapidární sloh se svým přeháněním jest pouze pro nadmutí trpaslíků. Jest patrno, že tento nápis neskládala akademie.

Můj chovanec bude uchvácen mužnou výmluvností Démosthenovou a řekne: „To jest řečník!“ Avšak bude-li čísti Cicerona, řekne: „To jest advokát.“

 

Emil nalezne více záliby v knihách starých než v knihách našich již proto, že jsouce prvními, jsou přírodě bližší. Není žádného skutečného pokroku rozumu u pokolení lidského, protože všichni duchové mají vždy totéž východiště.

Když jsem ho takto nechal vystoupiti k pramenům čisté literatury, ukáži mu také, jak se prameny ty přelily do nádržek moderních kompilátorů, novin, překladů, slovníků; podívá se na to všechno jednou a potom odvrátí se navždy. Abych ho rozveselil, dám mu vyslechnouti žvanění akademií a upozorním ho, že každý její člen stojí více sám o sobě než ve sboru. Z toho pozná důsledně „užitečnost“ všech těchto „krásných“ ústavů.

Divadlo nemá za účel pravdu; jest proto, aby lidem lichotilo, aby je bavilo.

 

Ó, drahý mladíku! Zadrž, ustaň ve svém čtení; jsi příliš dojat; přeji si, aby řeč lásky se ti líbila, ne však, aby tě svedla. Buď cit úplný, ale i moudrý. Jsi-li jenom jedno, nejsi ničím.

Myslil jsem již stokrát s hrůzou, že kdybych byl tak nešťastným, že bych musil zastávati dnes v určité zemi ten neb onen úřad, že bych se stal zítra skoro nevyhnutelně tyranem, vyděračem, utiskovatelem lidu, škůdcem knížete, nepřítelem vší lidskosti, vší spravedlnosti a všeho druhu ctnosti.

Rovněž kdybych byl bohatým, byl bych musil učiniti všecko, čeho jest potřebí k tomu, aby se člověk bohatým stal: byl bych tedy zpupným a padlým, citlivým a něžným pouze k sobě samému, necitelným a tvrdým ke všem ostatním a díval bych se s opovržením na bídu „chátry“, neboť bych nedával jiného jména nuzným. Konečně bylo by mi jmění mé prostředkem k rozkoším, kterými bych se zabýval a ničím jiným, potom byl bych takovým jako všichni ostatní.

Z nevyčerpatelné hojnosti statků, které pokrývají zemi, vyhledal bych ten, který jest mi nejpříjemnější a který bych si mohl nejlépe osvojiti. Proto první použití mého bohatství záleželo by v tom, že bych si zjednal za ně volnou chvíli a svobodu, k čemuž bych připojil zdraví, kdyby se mohlo prodávati za peníze. Protože však toto lze koupiti pouze zdrženlivostí a protože beze zdraví není žádné pravé rozkoše v životě, byl bych zdrženlivý již ze smyslnosti.

Zůstal bych, pokud možno, nejblíže přírodě. Při volbě předmětů pro nápodobu bral bych si ji vždycky za vzor; ve svých choutkách dal bych vždy přednost jí; ve svém vkusu radil bych se vždycky s ní; z pokrmů volil bych si vždycky nejraději ty, jež nejlépe upravila ona a které jdou nejmenším počtem rukou na náš stůl. Mé pošetilé a hrubé labužnictví by neobohatilo žádného hoteliéra; neprodal by mi za mé drahé peníze jed za med; můj stůl by nebyl pokryt nádherou skvostného neřádu a zdechlin z daleka přivezených; hleděl bych ukojiti smyslnost svým vlastním namáháním, protože toto namáhání jest samo rozkoší a protože zvyšuje i onu rozkoš, kterou očekáváme. Chtěl-li bych ochutnati nějaké jídlo až z nejkrajnějšího konce světa, šel bych jako Apicius⁵ spíše sám si ho vyhledati, než abych si je dal přinésti; neboť i pokrmům nejvybranějším chybí vždycky koření, které se nedá zaslati s nimi a kterého jim nedovede dáti žádný kuchař − vzduch toho podnebí, které je zplodilo.

Z týchž důvodů bych nenásledoval těch, kterým jest dobře jenom tam, kde nejsou. Já bych zůstal buď tam, kde jsem, anebo bych činil právě opak: hleděl bych si zjednati z počasí všecko, co má příjemného, a z podnebí všecko, co má zvláštního.

 

Pokrývati svůj krb v měsíci lednu květenou vynucenou, bledými květinami beze vší vůně, není vlastně okrašlování zimy, nýbrž spíše olupování jara; tím zbavujeme se rozkoše jíti do lesa a hledati první fialku, vyčíhati první poupě a volati radostně: „Smrtelníci, nejste dosud opuštěni, příroda dosud žije!“

Vše, co si dáme dělati od jiných, jest špatně uděláno, ať děláme, co chceme. Neobslouží-li nás nikdo tak dobře jako my sami sebe, měli bychom, i kdybychom byli mocnějšími než Alexander a bohatšími než Kroisos, přijímati od jiných pouze ty služby, jimiž sobě sami posloužiti nemůžeme.

 

Při mnohém sedění povstane dlouhá chvíle; mnoho-li chodíme, méně se nudíme.

 

Koně člověka, který užívá svých nohou, jsou vždy zapřaženi.

Za obydlí bych si nepřál paláce; neboť v tomto paláci bych bydlel přece ve světnici jenom jedné. Žádná společenská komnata nenáleží nikomu. Orientálci, ačkoliv jsou velice oddáni rozkošnictví, mají přece příbytky i nábytek jednoduché. Mají svůj život za cestu a svůj dům za nocleh. Tento důvod váží však málo u nás a zařizujeme se tak, jako bychom měli býti živi navěky. Kdybych se usadil na jednom místě, zdálo by se mi, že jsem se vypověděl ze všech ostatních míst a že jsem se takřka ve svém paláci uvěznil. Svět jest palácem dosti krásným; nepatří vše to boháči, chce-li toho jenom užíti? Ubi bene, ibi patria (kde dobře, tam vlast) jest jeho heslem; jeho domácí bůžkové mají své sídlo tam, kde jeho peníze vše zmohou, jeho vlast jest všude, kam se může dostati jeho skříň s penězi, tak jako Filip měl za svou každou pevnost, do níž mohl vstoupiti osel obtížený zlatem.⁶ Zažene-li mě mor, válka, vzpoura z jednoho místa, odeberu se na místo jiné. Empedoklés vyčítal Agrigentským, že hromadí rozkoše tak, jako by měli býti živi jenom jeden den, a že staví, jako by neměli zemříti nikdy.

 

Hra jest útočištěm nezaměstnaného. Ačkoliv jsem sám a chud, nehraji přece, leda někdy v šachy, vůbec ničeho, a i to jest příliš mnoho. Záliba ve hře nemůže se nikdy změniti v manii, leda u ducha nevzdělaného. Nemůžeme při dobrém přemýšlení býti velice zaujati pro zábavu, při které jsme vystaveni všelijakým náhodám. Záliba ve hře (plod lakoty a dlouhé chvíle) vzejde jenom v duchu a v srdci prázdném; a zdá se mi, že mám dosti citu a znalostí, abych mohl postrádati takového doplňku. Vidíme zřídka, že myslitelé milují hru; přerušuje zvyk myšlení anebo vede k neplodné spekulaci. To jest také jeden z dobrých následků záliby ve vědách a snad i jediný, že zadržuje poněkud tuto nekalou náruživost.

 

Jsou, jak se praví, dámy, které zavírají dvéře před vyšívanými manšetami a udělují přístup jenom těm, kdo nosí krajky; strávil bych tedy svůj čas jinde; avšak kdyby byly tyto dámy mladé a hezké, mohl bych se také někdy obléci v krajky, ovšem abych u nich strávil noc.

 

Lid se nikdy nenudí; jeho život jest činný; nejsou-li jeho zábavy rozmanité, jsou řídké. Mnoho dnů námahy dává mu ochutnávati s rozkoší těch několika svátečních dnů. Střídání dlouhého namáhání a krátké prázdně jest kořením pro rozkoš jeho stavu. Pro boháče jest velikou metlou nuda; uprostřed tolika zábav, pořízených na veliké útraty, uprostřed tolika lidí, snažících se zalíbiti se jim, ničí a zabíjí je dlouhá chvíle. Ztrácí celý svůj život tím, že před ní utíkají, a že jich vždycky dostihne; cítí příliš nesnesitelnou tíhu tohoto života. Tato nuda užírá zvláště dámy, které se nedovedou ani zaměstnávati ani baviti, pode jménem záchvatů. Vystupuje u nich jako nesnesitelné zlo, které jim odnímá někdy rozum a konečně i život.

 

Formy slušnosti a módy, zvyky, které plodí přepych a vznešený způsob života, udílejí životnímu běhu nejprotivnější jednotvárnost. Rozkoš, kterou chceme míti v očích jiných, jest ztracena pro celý svět: není ani pro jiné, ani jí neužíváme sami. Já bych užíval každého dne pro sebe. Můj dvůr byl by dvůr pro krávy, můj chlév chlévem pro krávy, abych měl mléko, které rád piji. Za zahradu sloužila by mi zahrada na zeleniny a za park krásná zahrada ovocná. Ovoce sloužilo by tomu, kdo by se procházel, podle jeho libosti, a můj zahradník ani by ho nepočítal, ani netrhal; a má lakotná nádhera by nestavěla zraku na odiv velkolepých špalírů, jichž se odvažujeme sotva dotknouti.

Veselost, venkovská práce, zábavné hry jsou nejlepšími lékaři na světě a jemná jídla jsou velmi směšná lidem, kteří pracují v potu tváře od východu slunce.

 

Až dosud jest všechno výtečné, řekne se mi; avšak honba? Může býti nějaký život na venkově, nezaměstnáváme-li se lovem? Rozumím: nechtěl jsem míti nic jiného než statek, a to nebylo dobře. Předpokládám, že jsem boháč, a pak musím míti rozkoše zvláštní, rozkoše marné. Tím se celá věc ovšem mění. Musím míti pozemky, lesy, dohlížitele, renty, panské pocty, zvláště však − kadidlo a svěcenou vodu.

Jsa bohatším nyní statky jiných, než kdy bych mohl býti statky svými, zmocním se všeho toho, co se mi líbí v mém sousedství: není rozhodnějšího dobyvatele nade mne; uchvátím i to, co náleží knížeti. Přisvojím si bez rozdílu každou otevřenou krajinu, která se mi líbí, dám jí jméno, učiním jednu svým parkem, druhou svou terasou, a tím jsem jejím pánem. Potom bez ostychu se tam budu procházeti a často se tam vrátím, abych podržel své majetkové právo. Užiji, kdykoliv se mi líbí, půdy tím, že se po ní procházím, a nikdy se nedám přesvědčiti, že naturální majitel pozemku má větší užitek z peněz, které mu vynáší, než já z pozemku, který patří jemu. Chce-li mě trápiti příkopy a ploty, málo mi na tom záleží; vezmu svůj park na záda a přestavím jej jinam: v okolí se již najde místa a budu moci pleniti své sousedy dlouho, než zůstanu bez přístřeší.

Toť stručný nástin pravého vkusu ve volbě našich zábav, který ukazuje, v jakém duchu jich musíme užívati. Všechno ostatní jest klam, přelud, pošetilá marnivost. Kdo od těchto pravidel ustoupí, buďsi boháč jakýkoliv, ten ztrácí své zlato jako hnůj a nepozná nikdy ceny života.

Zajisté se mi bude vytýkati, že takové zábavy může míti každý člověk a že není třeba býti bohatými, abychom jich mohli užívati. To jest právě to, k čemu jsem se chtěl dostati. Máme zábavy, jakmile je chceme míti: pouhé domnění je to, jež činí všechno nesnadným, jež zahání od nás štěstí; jest stokráte snazším šťastným býti než šťastným se zdáti. Muž, který má pravý vkus a miluje pravou rozkoš, nepotřebuje bohatství. Dostačí mu, je-li volným a svým vlastním pánem. Kdokoliv jest zdráv a nepostrádá věcí nutných, jest dosti bohat, vypudí-li ze svého srdce statky domnělé. To jest Horatiova aurea mediocritas.⁷

Trávíce takto čas, hledáme stále Žofii⁸ a nenalézáme ji.

Konečně doba kvapí; jest na čase hledati ji doopravdy. Sbohem tedy, Paříži, město slavné, město hluku, kouře a bláta, kde ženy již nevěří v počestnost a muži ve ctnost. Sbohem, Paříži: my hledáme lásku, štěstí, nevinnost; tož nemůžeme ani vzdáliti se od tebe dosti daleko.

 

 

Rousseauův Emil vyšel r. 1762. Protože se v něm jednalo jak proti ústavě, tak proti náboženství, rozkázal pařížský parlament, aby spisovatel byl zatčen a dílo upáleno. Rousseau prchl a dílo bylo v Paříži dne 11. června r. 1762 veřejně katem spáleno. Hlavní příčinou tohoto upálení bylo vyznání víry savojského vikáře, ve kterém hlásá Rousseau náboženství přirozené.

<<< 1. část

 

Další odkazy:

Rousseau: Sny samotářského chodce

 

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

1) Všichni tvrdí, praví jeden rozšafný a moudrý kněz (Charron, Moudrosti, kn. II., kap. 5.), že ji (svou víru) považují za pravou a věří (všichni užívají tohoto způsobu mluvení), že nepochází od lidí ani od některého jiného tvora, nýbrž od Boha. − Ale abychom řekli pravdu čistou a nepřetvářenou, není tomu tak; udržují se, ať se mi namítne cokoliv, prostředky lidskými; dokazuje to zaprvé způsob, jakým náboženství na světě povstalo a jakým ho dosud jednotlivci docházejí; národ, kraj, místo, udílí náboženství; náležíme tomu náboženství, jakému náleží místo, kde jsme se zrodili a byli vychováni; býváme obřezáni, křtěni, jsme židy, mohamedány, křesťany dříve než víme, že jsme lidmi; náboženství není věcí naší volby a našeho úsudku; podruhé dokazuje to život a mravy, které tak málo se s náboženstvím shodují; konečně i to, že v záležitostech lidských a lehkých jednáme proti svému náboženství. − Patrně upřímné vyznání víry ctnostného theologa condomského by se mnoho nelišilo od vyznání víry vikáře savojského.

1) Plútarchovo pojednání o lásce. Těmito slovy začínala tragédie Melanippos, ale křik athénského lidu přinutil Eurípida změniti tento začátek.