Misantropova knihovna

(výpisky)

 

PŘEDMLUVA

Až dosud můžeme v konečném soudu o Emilu rozeznati dva tábory. Tábor jeden tvrdí, že Emil není ničím jiným než Rousseauem samým, ničím jiným než revolučním misanthropem, kdežto tábor druhý se skládá z nadšených ctitelův i zastavatelův Emila.

*

Všechno jest dobré, jak to vyšlo z rukou Původce světa; vše kazí se pod rukama lidskýma. Člověk nutí zemi, aby vydávala plody země jiné, nutí strom, aby nesl ovoce stromu jiného: člověk zaměňuje a mísí podnebí, živly, počasí: člověk komolí svého psa, svého koně, svého otroka: člověk převrací a přetvořuje všechno: člověk miluje patvary a postavy nepřirozené: člověk nechce nic tak, jak to zplodila příroda, ba ani člověka; musí proň býti vycvičen jako jezdecký kůň, musí býti zkroucen dle panující módy, jako strom v zahradě.
 

Nevěřte oněm kosmopolitům, kteří hledají v dáli ve svých knihách povinnosti, kterých ve svém okolí plniti nechtějí. Takový filosof miluje Tatary, aby nemusil milovati svých sousedův.
 

Ten z nás, kdo dovede nejlépe snášeti štěstí a neštěstí tohoto života, jest podle mého názoru vychován nejlépe.
 

Myslíme pouze na to, abychom uchránili dítě. Buďte opatrní, jak chcete, aby nezemřelo, zemříti musí přece.
 

Všechna naše moudrost sestává z otrockých předsudků; všechny naše zvyky nejsou leč poddajnost, nucení a nátlak. Člověk občanský rodí se, žije a umírá v otroctví: při svém narození stěsná se v povijan, po své smrti jest zavřen do rakve; pokud má lidskou podobu, jest spoután naším zřízením.
 

Nedosti na tom, že přestaly ženy své děti kojiti, ale nechtějí jich ani již míti; následek jest přirozený. Jakmile se stane úděl matčin břemenem, najde se brzy prostředek zbaviti se údělu toho zcela; konají dílo neužitečné a obracejí ke škodě pokolení lidského pud, daný k jeho zvětšení. Tento zvyk zvěstuje nám budoucí osud Evropy. Vědy, umění, filosofie a zvyky, které v ní povstávají, brzy z ní učiní pustinu. Bude obydlena dravými zvířaty: tak nezmění alespoň velice své obyvatelstvo.¹

 

Pozorujte přírodu a následujte ji cestami, které vám ukazuje. To jest pravidlo přírody. Proč jednáte proti němu? Nevidíte-li, že domnívajíce se ji opravovati, ničíte její dílo a činíte překážky účelu, ke kterému spěje?
 

Jest osudem člověka strádati v každé době. I sama starost o zachování jest spojena s obtíží. Šťasten, kdo poznal ve svém žití jen strasti fyzické! Strasti daleko méně kruté, daleko méně bolestné než strasti ostatní, strasti, které nás vedou daleko řidčeji k odříkání se života. Nezabíjíme se pro bolesti dny; pouze strasti duševní vedou k zoufalství. Naše největší neštěstí má svůj původ v nás.
 

Narodí-li se dítě, křičí; první své dětství stráví v pláči. Brzy je kolébáme, brzy je konejšíme, abychom je utišili; brzy mu hrozíme, brzy je bijeme. Buď činíme my, co se líbí jemu, nebo žádáme, aby činilo, co chceme my; buď podrobíme se jeho choutkám, nebo žádáme, aby se ono podrobilo našim; střední cesty není; buď rozkazuje ono, nebo rozkazujeme my. A tak pojmy o vládě a otroctví jsou jeho prvními pojmy.
 

Jen lidé obyčejní potřebují vychování. Ostatní se vychovávají sami, byť bychom byli i proti tomu.

 

Slabé tělo zeslabuje ducha. Odtud pochází vláda lékařství, umění záhubnější lidem než všechny bolesti, které podle svého domnění léčí. Nevím věru, z jaké bolesti nás lékaři léčí, ale vím, že nám způsobují bolesti velmi zlé: zbabělost, malomyslnost, lehkověrnost, strach před smrtí; vyhojí-li tělo, zabíjejí zmužilost. Jaký to užitek pro nás, že způsobují, aby mrtvoly chodily?
 

Léky jsou módou mezi námi; a módou býti musí. Jsou zábavou lidí nečinných a nezaměstnaných, kteří nevědouce, co činiti s časem, užívají ho k svému zachránění. Kdyby je bylo potkalo neštěstí, že by se byli narodili nesmrtelnými, byli by nejbídnějšími tvory; život, o nějž by nikdy neměli strachu, neměl by pro ně žádné ceny. Takoví lidé potřebují lékařů, kteří jim působí starost, aby ji mohli proměniti v radost, a kteří jim poskytují denně oné rozkoše, jíž jsou schopni: rozkoše, že dosud nezemřeli.
 

Věda, která vzdělává, a umění lékařské, které léčí, jsou nade vši pochybnost velmi dobré; ale věda, která klame, a umění lékařské, které zabíjí, jsou škodlivé. Poučte nás, jak je rozeznati!
 

Neupírám nikterak, že by nebylo lékařství prospěšné jednotlivým lidem; ale tvrdím, že jest škodlivé lidskému pokolení.
 

Je-li zvíře nemocno, snáší nemoc tiše a chová se klidně; a přece nevidíme zvířat nemocných více než lidí. Jak mnozí zemřeli netrpělivostí, strachem, nepokojem a zvláště léky, jichž by jinak jejich nemoc byla ušetřila a jež byl by vyléčil čas sám! Řekne se mi, že zvířata, žijíce způsobem přirozenějším, jsou méně vydána nemocem než my. Nuže dobře, to jest právě ten způsob života, který chci dáti svému chovanci; bude z něho míti týž užitek.

 

Jediná užitečná část lékařství jest zdravověda; a zdravověda jest více ctností než vědou. Mírnost a práce jsou oba praví lidští lékaři: práce podněcuje člověku chuť a mírnost zamezuje zneužívání chuti.

 

Člověk, který žije deset let bez lékařů, žije déle pro sebe než člověk, který jest obětí lékařů po třicet let.

 

Selky jedí méně masa a více luštěnin než měšťanky; a tento vegetální způsob života zdá se býti prospěšnější jejich dětem než opačný. Není také divu; neboť látka zvířecí, hnije-li, hemží se červy, což při látce vegetální se neděje. Ačkoliv mléko se tvoří v těle zvířecím, jest látkou vegetální;² chemická analýza to dokazuje; mění se snadno v kyselinu; a nejenom že nejeví žádné stopy prchavé žíraviny, což jest u látek zvířecích, ale i dává jako rostliny neutrální sůl. Mléko samiček býložravých jest sladší a zdravější než mléko masožravců. Jest utvořeno z látky stejnorodé s jeho, zachovává svou přirozenost lépe a jest méně podrobeno hnilobě. Díváme-li se na množství, každý ví, že jídla moučná tvoří více krve než maso, musejí tedy tvořiti také více mléka.
 

Lidé nejsou stvořeni, aby byli stlačeni do mravenišť, nýbrž aby se rozšířili po zemi a vzdělávali ji. Čím více se hromadí, tím více se kazí. Slabosti tělesné a neřesti duševní jsou neklamným výsledkem tohoto příliš četného nakupení. Člověk jest ze všech zvířat ten, který nejméně dovede žíti v zástupech. Lidé stlačení jako ovce zahynuli by za krátko. Dech lidský jest lidem škodlivý; není pak to méně pravdivo ve smyslu vlastním než ve smyslu obrazném.

 

Města jsou záhubou lidského pokolení. Po několika pokoleních rody hynou nebo se kazí; třeba je obnovovati a jest to vždy venkov, který způsobuje tuto obnovu.
 

Zvyk jest důvod, který nevyvrátíme nikdy v jistých krajích lidu kteréhokoliv stavu.

 

Jako první postavení člověka jest postavení bídy a slabosti, jsou i první jeho zvuky nářek a pláč. Z těchto slzí, které se považují za nehodné pozornosti, povstává první poměr člověka ke všemu, co ho obklopuje; zde se kuje první článek onoho dlouhého řetězu, ze kterého jest utvořen společenský řád. Pláče-li dítě, je nám to obtížné; je-li tvrdošíjné, hrozíme mu; surové chůvy často je i bijí. A to jsou ty lekce, kterých se mu dostává při vstupu na tento svět.

 

Abbé de Saint-Pierre nazýval lidi velkými dětmi; naopak bychom mohli nazývati děti malými lidmi. Obě věty mají pravdu jako sentence; jako zásady potřebují však vysvětlení. Než nazýval-li Hobbes člověka zlého silným dítětem, činil výrok tomuto úplně protivný. Všechna zloba pochází ze slabosti; dítě jest zlostné, protože je slabé; učiňte je silným a bude dobrým; kdo by mohl všechno, nebyl by nikdy zlý. Mezi všemi vlastnostmi Boha všemohoucího jest dobrota onou vlastností, bez které bychom si Ho mohli představiti nejméně. Všichni národové, kteří uznali dva principy, měli vždy princip zlý za podřízený dobrému; bez této podřízenosti byla by jejich víra absurdní.

 

Dítě chce roztrhati všecko, co vidí; zničí a zlomí, čeho může dosíci; uchopí ptáka, jako by uchopilo kámen, a zardousí jej, nevědouc co činí. − Proč to? Filosofie udává ihned jako důvody přirozené chyby, pýchu, panovačnost, sebelásku a zlobu lidskou; pocit slabosti, může však připojiti, činí dítě násilným, aby si ukázalo samo svou moc. Než vizte tohoto slabého a vetchého starce, který přišel v kruhu lidského života opět k slabosti dětské; nejen že jest klidný a mírný, nýbrž chce, aby klidným zůstalo i všecko kolem něho; nejmenší změna ho děsí a znepokojuje, přál by si všeobecný klid. Jak by mohla táž slabost, spojená s týmiž náruživostmi, způsobovati výsledky tak různé v obojím věku, kdyby příčina původní nebyla se změnila? A kde můžeme hledati tuto různost příčin, ne-li ve fyzickém stavu obou jednotlivců? Činnost oběma společná v jednom se vyvíjí, v druhém přestává; jeden se tvoří, druhý vadne; jeden začíná žíti, druhý se kloní k smrti. Vadnoucí činnost soustřeďuje se u starce v srdci; u dítěte jest činnost překypující a obrací se navenek: dítě se cítí takřka dosti živým, aby oživilo vše kolem sebe. Ať tvoří či boří, na tom nezáleží; dostačí, mění-li stav věcí, jaký jest, a každá změna jest činnost. Že se zdá míti více náklonnosti k ničení, není známkou zloby; jest to proto, že tvůrčí činnost jest vždy zdlouhavá, činnost bořící však rychlejší, a proto lépe odpovídá dětské živosti.

 

Čím více dítě roste, tím více nabývá síly, stává se méně nepokojným, méně pohyblivým; zavírá se více v sebe. Duše a tělo přicházejí takřka v rovnováhu a příroda žádá pouze pohybu nutného k našemu zachování. Než touha rozkazovati nepomíjí s potřebou, která ji zplodila; vláda plodí sebelásku a lichotí jí, zvyk ji sílí: tak nastupuje místo potřeby rozmar, tak začínají v prvních koříncích předsudky a samolibost.

 

Mám za nerozlučitelné tyto dvě zásady: „Vždy dosti“ a „Nikdy příliš“.
 

Místo abychom Emila nechali zahynouti ve špatném vzduchu pokoje, budeme ho voditi denně na luka. Nechť tam běhá, nechť se baví, nechť padne stokráte denně, tím lépe: naučí se dříve se zvednouti. Šťastný pocit svobody léčí mnoho ran. Chovanec můj bude míti mnoho odřenin; zato bude vždycky veselým; mají-li chovanci vaši odřenin méně, jsou vždy nesvobodní, upoutaní, vždy smutní. Pochybuji, že jest výhoda na jejich straně.

 

Nevíme, co jest absolutní dobro nebo absolutní zlo. Vše v tomto životě jest směs; nezažíváme v něm žádného pocitu čistého, nezůstáváme dva okamžiky v témž stavu. Nálady našeho ducha, tak jako naše stavy tělesné, jsou v nepřetržitém proudu. Štěstí a neštěstí jest společné nám všem, ale v míře různé. Nejšťastnější jest ten, kdo má nejméně strastí; nejbídnější ten, kdo cítí nejméně radostí. Že jest vždy více bolu než radosti, v tom souhlasíme všichni. Štěstí lidské v tomto slzavém údolí jest tedy stavem pouze negativním; musíme je měřiti podle nejmenšího počtu bolestí, které jest nám snášeti.
 

Každý pocit bolesti jest spojen s touhou této bolesti se zbaviti; každá představa štěstí jest spojena s touhou užívati ho; každá rozkoš předpokládá bol a každý bol jest strastný; proto v nepoměru mezi naší touhou a mezi naší mocí záleží bída. Bytost citlivá, jejíž moc rovnala by se touhám jejím, byla by bytostí absolutně šťastnou.

 

V čem záleží lidská moudrost čili cesta k pravému štěstí? V tom, že zmenšujeme přání svá o to, co vystupuje nad naši možnost a že přivádíme moc a vůli v úplnou shodu.
 

Řekne-li se, že člověk jest slabý, co chceme říci? Ten, jehož síla převyšuje potřeby, byť to byl hmyz, byť červ, jest bytostí silnou; ten, jehož potřeby převyšují sílu, byť to byl slon nebo lev, byť to byl dobyvatel, hrdina nebo sám bůh, jest bytostí slabou. Odbojný anděl, který neznal své přirozenosti, byl slabší než šťastný smrtelník, který žije v klidu a pokoji sobě přiměřeném. Změřme paprsky svého kruhu a zůstaňme ve středu jako pavouk uprostřed své pavučiny, dostačíme si pak vždycky.
 

Všechna zvířata mají schopnosti, které jest jim právě potřebí k jejich zachování. Jediný člověk má jich více. Není-li divno, že právě tento přebytek jest pramenem jeho bídy? Ve všech krajích urobí ruce člověka více, než co jest potřebí k jeho zachování. Kdyby byl dosti moudrý a měl tento přebytek za nic, měl by vždy to, co jest mu nutno, protože by neměl nikdy potřebí více. Právě svým namáháním, abychom zvětšili své štěstí, měníme je v bídu. Každý člověk, jenž by si nepřál ničeho více než života, žil by šťastně; žil by tudíž i dobře.

 

Žij podle přírody, buď trpělivý a zažeň lékaře; neujdeš sice smrti, ale budeš ji cítiti pouze jednou, kdežto ji oni snášejí každodenně do tvé znepokojené obraznosti a kdežto jejich lživé umění, místo aby tvoje dny prodloužilo, olupuje tě o jejich požitek. Budu se vždycky ptáti, co opravdu dobrého způsobilo lidem toto umění. Někteří z těch, jež léčí, by zemřeli, jest pravda; ale miliony, které usmrcuje, zůstali by na živu. Člověče rozumný, nesázej do této loterie, kde jest proti tobě příliš možností. Trp, umři nebo se uzdrav; ale především až do své poslední hodiny žij!

 

Jenom pošetilost a spor vyzírá z lidských zařízení. Staráme se tím více o svůj život, čím více ztrácí na ceně. První zákon rezignace máme od přírody. Divoši a zvířata brání se velmi málo proti smrti a podléhají jí nenaříkajíce.

 

Zírání do budoucnosti! Zírání to, které nás unáší bez ustání z našeho „já“ a často nás umisťuje tam, kam nikdy nepřijdeme, to jest pravým pramenem všech našich trampot. Jaká bláhovost pro bytost tak pomíjivou jako člověk, zírati stále do dálky, do budoucnosti, která mu nastane tak zřídka, a zanedbávati jistou přítomnost!
 

Ó člověče! Zavři svůj život ve svou bytost a nebudeš bídným. Zůstaň na místě, které ti vykazuje příroda ve světovém řetěze, nic nebude moci tě z něho vytlačiti; nevzpírej se proti tvrdému zákonu nutnosti a neseslabuj odporem proti němu sil. Tvá svoboda, tvá moc jdou jen tak daleko, jak daleko tvé síly přirozené, ne dále; zbytek jest jen otroctví, klam a mam.

 

Samo panství jest otrocké. Abys je vedl, jak ti libo, musíš je vésti, jak se líbí jim. Změní-li jenom způsob svého smýšlení, musíš i ty změniti svůj způsob jednání.

 

Jakmile jsi nucen viděti očima jiných, jsi nucen chtíti i jejich vůlí.

 

Řeknete vždycky: „Chceme“ a budete chtíti vždycky to, co budou chtíti jiní.

 

Jediný, který provádí svou vůli, jest ten, který nepotřebuje k provedení rukou jiných.

 

Člověk opravdu svobodný chce jen to, co může, a činí, co se mu líbí. Toť má zásada fundamentální.
 

Kdokoliv činí, co chce, jest šťastný, dostačí-li sám sobě; je to stav člověka, žijícího ve stavu přirozeném.

 

Každý z nás, nemoha se obejíti bez druhého, stává se v této příčině slabým a bídným.

 

Zrodili jsme se, abychom se stali muži; zákony zahnaly nás opět v dobu dětství.

 

Můžete si pomysliti pravé štěstí pro nějakou bytost mimo poměry, které přísluší její přirozenosti?

 

Kdo se má tělesně příliš dobře, toho mravnost se kazí. Člověk, který by neznal bolestí, neznal by ani něžnosti lidského citu, ani sladkosti soucitu; jeho srdce nedalo by se pohnouti ničím, nebyl by společenským, byl by netvorem mezi svými bližními.

 

Spojí-li se slabost a panovačnost, plodí pouze hloupost a bídu.

 

Zde vzorec, na který se může uvésti skoro každé poučení mravní, které dětem dáváme nebo dávati můžeme:

Učitel:
To se nesmí dělati.
Dítě:
A proč se to nesmí dělati?
Učitel:
Protože jest to zlé.
Dítě:
Zlé! Co jest zlé?
Učitel:
Co se zapovídá.
Dítě:
A co bude z toho, učiním-li to, co se zapovídá?
Učitel:
Budeš trestán, že jsi neuposlechl.
Dítě:
Učiním to tak, že se nikdo o tom nedoví.
Učitel:
Budou na tě číhati.
Dítě:
Schovám se.
Učitel:
Budeš vyslýchán.
Dítě:
Budu lháti.
Učitel:
Lháti se nesmí.
Dítě:
Proč se nesmí lháti?
Učitel:
Protože jest to zlé atd.

To jest onen kruh, jemuž se nelze vyhnout.

 

Moudrý nepotřebuje zákonův.
 

Jest podivno, že od té doby, co se zabývá lidstvo vychováváním dětí, nenalezl se žádný jiný prostředek k jejich vedení než řevnivost, žárlivost, záští, lakota, podlý strach, nejnebezpečnější vlastnosti, které pronikají duši nejrychleji a nejspíše ji mohou zkaziti dříve ještě, než tělo se ustálilo. Každým předčasným vyučováním, které vštěpujeme do jejich hlavy, vštěpujeme nepravost do hlubin jejich srdce; nerozumní učitelé se domnívají, že konají divy, činíce děti zlými, aby je naučili, co jest dobro, a pak praví k nám vážně: „Takový jest člověk.“ Ano, takový jest člověk, kterého jste učinili vy.

 

Obyčejní čtenářové nechť mi odpustí má paradoxa; chci býti raději mužem paradoxů nežli mužem předsudků.

 

Čiňte opak toho, co se činí obyčejně, a učiníte dobře skoro vždycky.
 

Člověče rozumný, pozoruj dlouho přírodu.
 

Ó, lidé, jest to mojí vinou, jestliže učinili jste vy obtížným vše, co jest dobrého?
 

Chci Emila vychovati na venkově, dalek od zástupu služebníků, lidí po svých pánech nejzkaženějších; daleko od černých městských mraků, které fermež, jíž ji potírají, činí svůdné a nakažlivé pro děti.
 

Přestaňte vytýkati jiným své vlastní chyby; zlo, které děti vidí, kazí je méně než zlo, kterému je učíte.

 

Buďte jednoduší, opatrní, zdrženliví; nespěšte nikdy k činu, leda abyste zamezili činu jiných.

 

Přihodí-li se vám v některém okamžiku živosti, že vyjdete z chladnokrevnosti a mírnosti, které vlastnosti obě musí býti vaší úlohou, nesnažte se nikterak skrýti svou chybu, nýbrž řekněte přímo a s něžnou výčitkou: „Dítě, připravilo jsi mi nemoc.“
 

Naše první povinnosti jsou povinnosti k sobě samým; naše první pocity soustřeďují se kolem nás; všechny naše pohyby přirozené vztahují se zpočátku k našemu zachování a k našemu blahobytu. Proto prvního pocitu o spravedlnosti nedostává se nám ze spravedlnosti, jíž jsme povinni jiným, nýbrž ze spravedlnosti, kterou jiní jsou povinni nám.
 

Kolik ran, tolik vražd; a kdo chce bíti za mládí, bude vražditi, až dospěje.
 

Věci se samy nehájí.
 

Se smlouvami a povinnostmi povstává zároveň klam a lež. Jakmile můžeme činiti, co činiti nemáme, chceme ukrýti, co jsme neměli učiniti. Jakmile nějaký zájem nás přiměje ke slibu, zájem větší může způsobiti, že slib původní zrušíme; jde pouze o to, abychom jej mohli zrušiti bez trestu; přirozený prostředek k tomu jest, že jednáme tajně a lžeme. Protože jsme nemohli předejíti té nepravosti, musíme ji potrestati. Vidíme takto, že bída života lidského povstává současně s jeho omyly.

 

Sliby, něco učiniti nebo něčeho se zdržeti, jsou činy vespolné smlouvy, které přestupují přirozený stav a obmezují svobodu.

 

Člověku jest vrozena nápodoba jako zvířeti; chuť k nápodobě jest od přírody dobře spořádaná; ale mění se v nepravosti ve společnosti. Opice napodobí člověka, jehož se bojí, a nenapodobí zvířat, kterými opovrhuje; má za dobré to, co činí bytost lepší nežli ona. Mezi námi naopak šaškové všeho druhu napodobí krásu, aby ji snížili, aby ji učinili směšnou; hledají v pocitu své nízkosti, aby se vyrovnali tomu, co jest lepší, nebo nutí-li se napodobiti to, čemu se obdivují, vidíme ve volbě předmětů špatný vkus napodobitelů.

 

Pravidlo nikdy jinému neškoditi působí, že se vzdalujeme co možno lidské společnosti, neboť ve stavu společenském štěstí jednoho způsobuje nutně bídu druhého. Poměr ten tkví ve věci samé a nic ho nemůže změniti. Zkoušejme podle této zásady, kdo jest lepší: člověk společenský či samotář. Znamenitý jeden spisovatel³ praví, že sám žije pouze člověk zlý; já naopak tvrdím, kdo žije sám, že může býti jen dobrý. Kdyby zlosyn byl sám, co zlého by mohl učiniti? Ve společnosti kuje své plány, aby jí škodil.

 

Každá matka, domnívajíc se, že jsou děti zázračné, nepochybuje, že takovým zázrakem jest i dítě její. Ano, považují za neobyčejné znamení ty známky, které jdou neobyčejným pořádkem, jako živost, překvapující nápady, nerozvážnost, pikantní naivnost, samé to charakteristické známky věku, které ukazují nejlépe, že dítě jest pouze dítětem. Jest to podivno, že ten, kterého necháme mnoho mluviti, jemuž dovolujeme všechno říci, který není poután žádným ohledem, žádným rozkazem, má náhodou nějaký šťastný nápad? Bylo by mnohem podivnější, kdyby takového nápadu nikdy neměl, jako by bylo podivným, kdyby mezi tisícerou lží astrolog nepředpověděl ani jediné pravdy. Budou lháti tak dlouho, pravil Jindřich IV., až konečně povědí pravdu. Kdo chce nalézti nějaký dobrý vtip, může jenom mluviti mnoho nerozumu.
 

Děti velmi živé stávají se lidmi obyčejnými; neznám pozorování všeobecnějšího a spolehlivějšího nad toto. Nic není snadnějšího, než rozeznati u dítěte skutečnou hloupost od hlouposti zdánlivé a klamné, která jest známkou duší silných. Jediná známka, která je může rozeznati, závisí na náhodě, která může poskytnouti poslednímu zmíněnému nějakou myšlenku jemu přiměřenou, kdežto první zmíněné zůstává týmž všude. Mladý Kato za svého mládí zdál se býti v rodině slaboduchým. Byl tichý a tvrdošíjný: tak zněl celý úsudek o něm.⁴ Teprve v předsíni Sullově⁵ poznal ho ujec. Kdyby do té předsíně nebyl vstoupil, snad by byl býval považován za neschopného až do svého věku dospělého.
 

Pravíte, že znáte cenu času a že nechcete ničeho ztratiti. Avšak nevidíte, že se ztrácí více času, užívá-li se ho špatně, než nečiní-li se vůbec nic. Nelekejte se tedy tak velice domnělé zahálky. Co byste řekli o člověku, který aby užil celého života, nechtěl by ani jíti spát? Řekli byste: Tento muž jest nerozumný; neužívá času, nýbrž zbavuje se ho; aby ušel spánku, běží smrti vstříc.

 

Představujeme-li si něco, vidíme jenom; chápeme-li, porovnáváme.
 

Čtenář nechť stále pamatuje, že ten, jenž k němu mluví, není ani učenec, ani filosof, nýbrž obyčejný člověk, přítel pravdy, beze vší své strany, bez soustavy; samotář, jenž málo žije s lidmi, má méně příležitosti naplniti se jejich předsudky a více času uvažovati o tom, co mu napadne, obcuje-li s nimi.
 

Věda našeho století nestuduje, nepozoruje, nýbrž sní, a vydávají se nám zcela vážně za filosofii sny několika špatných nocí. Řekne se mi, že sním též; připouštím; ale vydávám své sny za sny, čehož jiní nečiní, a přenechávám čtenáři hledati, zda moje sny nemají něco užitečného i − pro lidi bdící.
 

Z bajky o hubeném vlku a tučném psu naučí se dítě místo mírnosti, které se domníváme že je učíme, bezuzdnosti. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem spatřil plačící děvčátko, které se rozlítostnilo z té bajky, jelikož se mu vždy kázalo o poslušnosti. Dlouho namáhali se dověděti příčiny pláče toho: konečně se jí dověděli. Ubohé dítě se soužilo, že jest na řetěze, cítilo svůj krk odřený; plakalo, že není vlkem.

 

Obyčejně dosáhneme jistě a rychle toho, čeho dosíci nepospícháme.

 

Jest to politování hodný omyl, domníváme-li se, že tělesný cvik škodí schopnostem duševním tak, jako by obojí tato činnost nemusila kráčeti zároveň a jako by jedna nemusila stále říditi druhou! A tak, čím více se cvičí tělo, tím více se bystří rozum.
 

Chovanec můj, anebo spíše chovanec přírody, který záhy se cvičí, aby pokud možno dostačil sobě sám, nezvykne si bráti bez přestání útočiště své k jiným a ještě méně vykládati jim své veliké vědění. Zato však soudí, předvídá, rozumuje o všem, co se vztahuje bezprostředně k němu. Nežvatlá, jedná. Poučení béře od přírody, nikoliv od lidí. Tak se vycvičí jeho duch i jeho tělo zároveň. Jednaje vždy podle mínění svého a ne podle mínění jiných, spojuje stále výkony dva; čím stává se silnějším a otužilejším, tím se stává rozumnějším a soudnějším. To pak jest prostředkem k tomu, že dostane jednou to, co se považuje za neslučitelné a co měli skoro všichni velicí mužové ve své povaze spojeno, totiž sílu duševní i tělesnou − rozum mudrcův a sílu athletovu.
 

Káži o nesnadném umění dosáhnouti všeho nečiněním ničeho.

 

Tak vychovávali Sparťané: místo, aby upoutali chlapce ke knihám, začali je učiti, jak by si ukradli jídlo. Proto byli Sparťané nevzdělaní, když dospěli? Kdo nezná síly a vtipu jejich odpovědí? Jsouce stále připraveni pro vítězství, ničili své nepřátele v každém druhu války; a mnohomluvní Athéňané báli se jejich slov tak, jako jejich ran.

 

Není poroby tak dokonalé jako poroby, která má zdání svobody: při ní porobenou jest sama vůle.

 

Drsný život, kterému jsme si jednou navykli, zvětšuje příjemné pocity; zženštilý život připravuje množství nepříjemností.

 

Kázání přece jsou k něčemu dobrá; jsou tak dobrá jako kolébky.
 

Člověk jest podroben bolesti, nehodám všeho druhu, náhodám a nebezpečenstvím života, konečně i smrti: čím více ho seznámíme se všemi těmi myšlenkami, tím více ho vyléčíme z prudké citlivosti, která přidává k nehodě ještě netrpělivost snášení; čím více ho seznámíme se strastmi, které ho očekávají, tím více jim odnímáme, jak dí Montaigne, povahu cizoty a tím více učiníme jeho duši nezranitelnou a tvrdou; jeho tělo bude brněním, od něhož se odrazí všecky střely, kterými by mohl být zasažen co nejživěji; protože blízkost smrti není ještě smrtí samou, nepocítí ji ani jako smrt; nebude takřka umírati; bude živ nebo mrtev, nic více. O něm týž Montaigne mohl by říci to, co pravil o jakémsi králi marokánském, že žádný člověk nežil až do smrti.
 

Vyhovuje více našim všeobecným zásadám nechati všecko na starosti přírodě, která ustupuje, jakmile se začne člověk mísiti do jejího úkolu.
 

Jen marnivost činí z nás pošetilce; nejsme pošetilými, nevidí-li nás nikdo.
 

Noc děsí přirozeně lidi a někdy i zvířata. Rozum, vědomosti, duch, zmužilost zbavují jen málokoho tohoto poplatku. Viděl jsem myslitele, silné duchy, filosofy, vojáky zmužilé za dne, jak se v noci třásli jako ženy, zachvěl-li se list stromu. Tento strach se přičítá báchorkám chův: avšak mylně; příčina jeho jest přirozená. Která jest to příčina? Táž, která činí holuby plachými a národ pověrčivým − neznalost věcí, které nás obklopují, a neznalost toho, co se kolem nás děje.

 

Abych napsal tuto knihu dobře, musím ji psáti s rozkoší.

 

Komu bych musil říci všechno, ať mne ani nečte.
 

K čemu jest potřebí nositi vždy pod chodidly hovězí kůži? Jaké neštěstí by to bylo, kdyby vlastní kůže mohla v potřebě sloužiti za podešev? Jest jasno, že v této části těla něžnost kůže nemůže býti nikdy užitečnou k ničemu a může často velmi škoditi. − Ozbrojujme vždy člověka proti nepředvídaným případům. Ať běhá každý den bos, v každé roční době po světnici, po schodech, po zahradě; nebudu se nad ním mrzeti, nýbrž spíše ho budu následovati.
 

V umění vidíme podnes umělce-komedianta činiti se důležitým a zároveň bláznem, a to s výsledkem zdárným. Tato metoda jest ve Francii jistá. Talent pravý, prostší, méně šarlatánský, neudělá tam štěstí. Skromnost jest tam ctností hlupáků.

 

Veřejné procházky městské jsou nebezpečné i chlapcům i dívkám. Tam probudí se v nich marnivost a touha státi se předmětem pozornosti: mládež přibírá ducha nestydatého a titěrného, který ji činí směšnou, vysmívanou a opovrženíhodnou.
 

Musíme uměti ztráceti čas, abychom ho nabyli.
 

Bílá kůže dam nesmí ztvrdnouti pod modřinami a jejich obličej nesnese odřenin. Ale my, kteří jsme pro to stvořeni, abychom byli silnými, chceme státi se silnými bez obtíží? A jak můžeme nabýti schopnosti k obraně, nečiní-li se na nás nikdy útok?
 

V ničem nic zbytečného.
 

Čím více se vzdalujeme od přirozeného stavu, tím více ztrácíme přirozenou chuť. Z toho vyplývá, že nejpřirozenější choutky musí zároveň býti nejprostší. Naší první potravou jest mléko; jen ponenáhlu zvykáme potravám, které chutnají ostře; zpočátku jsou nám protivné. Pije-li divoch poprvé víno, dělá posunky a víno odloží; nepili bychom všichni vína, kdyby se nám nedávalo hned v prvních našich letech. Zkrátka, čím jest naše chuť jednoduší, tím jest všeobecnější; nejčastěji přichází nechuť k jídlům složeným. Vidíme-li někdy, že by měl člověk nechuť k vodě nebo k chlebu? Hle, toť stopa přírody, hle, toť i pravidlem pro nás. Potravou buď potrava obyčejná a jednoduchá. Člověk, pracemi, starostmi a namáháním vysílený, potřebuje potrav šťavnatých, které přivádějí do mozku nový život. Jenom Francouzi nedovedou jísti, protože jest potřebí umění zvláštního, aby se stala jejich jídla poživatelnými.
 

Pozoroval jsem někdy lidi, kteří přikládali dobrým kouskům jídla velikou důležitost; kteří, probouzejíce se, myslili na to, co budou jísti ve dne, a kteří popisovali hostinu důkladněji, než popisuje Polybius bitvu, a nalezl jsem, že všichni tito domnělí muži byli pouze čtyřicetiletými dětmi, bez síly a bez pevnosti, fruges consumere nati.⁶ Labužnictví jest neřest srdcí, která nemají žádného jádra. Duše labužníkova jest celá v jeho patře; jest na světě, jen aby jedl; při své tupé neschopnosti jest na svém místě pouze u tabule; může posuzovati jen přinášená jídla: ponechme mu bez lítosti tento úkol; je to lépe pro něho než co jiného, lépe pro něho i pro nás.

 

Jedním z důkazů, že chuť masa není člověku přirozená, jest lhostejnost, jakou mají pro taková jídla děti a přednost, kterou dávají všem jídlům vegetálním, jako pokrmům z mléka, pečivu, ovoci atd.⁷ Jest zvláště důležité, aby tato přirozená chuť se nezvrhla a aby z dětí se neučinili masožravci, ne-li pro zdraví, tož pro povahu: jest jisto, že ti, kteří pojídají mnoho masa, jsou celkem ukrutnější a divočejší než ostatní lidé; toto pozorování platí na všech místech a pro všechny časy; anglické barbarství je známo (vím, že Angličané se velice chlubí svou humanitou a dobrou letorou svého národa, který nazývají „good natured people − národ dobromyslný“; ale ať se chlubí, jak mohou, nikdo to nebude tvrditi po nich.) Gaurové (komunita bráhmanů v Indii) naopak jsou nejmírnější lidé. Všichni divoši jsou ukrutní a nejsou toho příčinou jejich mravy: tato krutost pochází z jejich potravy. Jdou do vojny jako na lov a jednají s lidmi jako s medvědy. Ano, v Anglii řezníci se nepřipouštějí za svědky, ani chirurgové.⁸ Velicí zločinci otužují se k vraždě pitím krve. Homér líčí Kyklópy,⁹ kteří se živili masem, jako lidi hrozné, Lotofágy¹⁰ jako národ tak příjemný, že jakmile kdo pobyl mezi nimi, zapomínal na svou vlast jen proto, aby mohl žíti mezi nimi.

 

„Tážeš se mne,“ pravil Plútarchos, „proč se Pýthagorás zdržoval masa. Já však se tě táži, jakou zmužilost měl první člověk, který položil do svých úst maso zabitého tvora, který rozhlodal zubem svým kosti dokonávajícího zvířete, jenž si dal předložiti bezduchá těla mrtvoly a polykal do žaludku svého údy těch, kteří před malou chvilkou ještě mečeli, bučeli, chodili, kolem se rozhlíželi. Jak mohla jeho ruka pohroužiti ocel do srdce bytosti citlivé? Jak mohl jeho zrak snésti obraz vraždy? Jak mohl viděti zabíjeti, dříti, rozsekati ubohé zvíře bez obrany? Jak mohl snésti pohled na maso ještě se třesoucí? Jeho zápach se mu nezošklivil? Jak by nepocítil ošklivosti, jak by nebyl odpuzován, strachem uchvácen, když musil setříti nečistotu z těchto ran, vytříti černou, přischlou krev, která je pokrývala?“

„Na zemi se kůže ještě chvěla,
v ohni sténala na rožni těla;
člověka, když jí je, hrůza schvátí,
jako by je slyšel v nitru lkáti.“

„To bylo, co musil člověk mysliti a cítiti, když poprvé proti přírodě zasedl k tomu strašnému hodu, když poprvé lačnil po živém tvoru, když chtěl se živiti tvorem, který se ještě pásl, a když uvažoval, jak zardousiti, rozkrájeti a upéci ovci, která mu lízala ruku. Těm, kteří začali tyto ukrutné hody, musíme se diviti a nikoliv těm, kteří je zanechávají: první mohli by ospravedlňovati své barbarství výmluvami, které pro nás neplatí; my jsme stokrát většími barbary než oni.“
 

„Smrtelní miláčkové bohů, řekli by nám oni první lidé, porovnejte dobu; vizte, jak jste šťastni a jak my jsme byli bídní! Země nedávno stvořená a vzduch plný výparů neznaly ještě ročních dob; nejistý běh řek vystupoval z jejich břehů na všech stranách; rybníky, jezera, hluboká bahna zatopovala tři čtvrtiny zemského povrchu, poslední čtvrt byla pokryta stromy a neúrodnými lesy. Země nevydávala žádných chutných plodů; neměli jsme žádných nástrojů k polní práci, neznali jsme ještě umění, jak jich používati, a čas žně se nedostaví tomu, kdo ničeho nezasil. Tak hlad nás ani neopouštěl. V zimě mech a stromová kůra byly obyčejnou naší potravou. Některé čerstvé pýřavkové a vřesové kořínky byly pro nás pochoutkou; a když mohli lidé nalézti bukvice, oříšky nebo žaludy, tančili radostí okolo dubu nebo buku, zpívajíce několik divokých písní a nazývajíce zemi svou živitelkou, svou matkou: byl to jejich jediný svátek, byly to jejich jediné hry; celá ostatní část lidského života byla jenom bolest, strast a bída.“
 

Konečně když země všeho zbavená a obnažená nám nedávala ničeho více, jsouce nuceni ubližovati přírodě, abychom se zachránili, pojídali jsme soudruhy své bídy, spíše než abychom zahynuli s nimi. Než vy, lidé ukrutní, kdo nutí vás prolévati krev? Vizte, jaká hojnost statků vás obklopuje! Kolik plodin podává vám země! Jaké bohatství poskytují vám role a vinice! Kolik zvířat poskytuje vám mléko, aby vás živilo, a vlnu, aby vás šatilo! Čeho žádáte od nich více? Jaká zběsilost vás pohání, abyste páchali tolik vražd, když jste přesyceni statky a oplýváte potravinami? Proč neprávem žalujete na matku naši, že vás nemůže uživiti? Proč hřešíte proti Cereře, vynálezkyni posvátných zákonův, a proti milému Bakchovi, těšiteli lidstva? Jako by jejich přebohaté dary nestačily k zachování lidského pokolení! Jak můžete míti zmužilost mísiti s jejich sladkými plodinami na svých tabulích kosti zvířat a jísti s mlékem i krev těch zvířat, která ono mléko nám dávají? Levharti a lvi, které zvete divokými šelmami, jdou z nutnosti za svým pudem a zabíjí jiná zvířata, aby mohli býti sami živi. Vy však stokrát zuřivější než oni bojujete proti pudu bez nutnosti, jen abyste se oddali své kruté rozkoši. Zvířata, která pojídáte, nejsou taková, která požírají zvířata jiná, vy nejíte masožravců, vy jich napodobujete: lačníte jenom po zvířatech nevinných a mírných, která nečiní zle nikomu, která prozrazují svou náklonnost k vám, která vám slouží a jež za odměnu služby vám prokázané pojídáte.“
 

„Ó, nepřirozený vrahu! Máš-li tvrdošíjně za to, že příroda tě stvořila, abys požíral bytosti sobě podobné, bytosti z masa a kostí, bytosti citlivé a žijící jako ty, nuže udus strach, který ti vštěpuje příroda před těmito hroznými hody; zabíjej zvířata sám, ale svýma vlastníma rukama, bez ok, bez nože; trhej je svými nehty, jak to činí lvi a medvědi; uchop svými zuby onoho býka a roztrhej ho na kusy, zatni své drápy do jeho kůže; jez toto jehně zaživa, požírej jeho kůži ještě teplou, vysaj jeho duši zároveň s krví jeho. Ty se děsíš? Ty se neodvažuješ cítiti pod svým zubem živou kůži se teteliti? Člověče politováníhodný! Zprvu zabíjíš zvíře a potom je pojídáš, tak jako bys chtěl, aby zemřelo dvakrát. Na tom však není dosti; mrtvé maso se ti oškliví, vnitřnosti tvé nemohou ho snésti; musíš je proměniti ohněm, musíš je uvařiti, upéci, zahaliti jeho chuť kořením: potřebuješ uzenářů, kuchařů, traktérů,¹¹ samých to lidí, kteří ujímají vraždě to, co na ní hrozného, a kteří mrtvoly připravují tak, aby chuť, těmito příměsky oklamaná, neodmrštila toho, co jest jí cizí, a pojídala s rozkoší mrtvoly, jichž pohled oko sotva by mohlo snésti.“

 

Staří dějepisci podávají mnoho názorů, kterých bychom mohli užíti, i kdyby děje, které líčí, nebyly pravdivými. Neumíme však bráti z dějin žádného pravého užitku; jako by mnoho na tom záleželo, byl-li děj pravým, chceme-li z něho míti užitečné poučení. Rozumní lidé měli by považovati dějepis za pásmo bajek, jejichž morálka jest lidskému srdci velice přiměřená.
 

Život tvorů konečných jest tak chudý, tak omezený, že díváme-li se jen na to, co jest, nikdy nejsme dojati. Naše fantasie okrašluje nám skutečné předměty; a nedodá-li fantasie kouzla tomu, co se nás týká, neplodná rozkoš, kterou cítíme, omezuje se na orgán, srdce zůstane vždy chladným.

 

Odkud pochází lidská slabost? Z nerovnosti, která jest mezi jeho sílou a jeho tužbami. Naše vášně nás činí slabými, protože bychom musili míti k ukojení jich více síly, než nám příroda dala; zmenšovati tedy své tužby není nic jiného, než zvětšovati své síly; kdo může více než žádá, má síly dosti a jest zajisté bytostí velmi silnou.
 

Ve dvanáctém nebo třináctém roce vyvinují se síly dítěte mnohem rychleji než jeho potřeby. Potřeba nejprudší, nejhorší, ještě se nedostavila; i její orgán jest nedokonalý a zdá se, že čeká jen na okamžik, až jej vůle přinutí, aby vyšel z toho stavu.
 

Lidská inteligence má své meze; nejen že jeden člověk nemůže věděti všechno, nemůže ani věděti celkovou onu trochu, kterou vědí lidé ostatní.
 

Protože opak každého tvrzení nepravého jest pravdou, jest počet pravd tak nekonečný, jako počet bludů. Musíme tedy učiniti výběr. Z vědomostí přiměřených naší chápavosti jedny jsou nepravé, jiné neužitečné, jiné slouží k tomu, aby podporovaly pýchu toho, který je má. Jenom malý počet těch, které přispívají doopravdy k našemu blahobytu, jest sám hoden bádání muže moudrého. Nejde o to, abychom znali vše, co jest, nýbrž jen to, co jest užitečné.
 

Ó, ty tmo lidského rozumu! Která smělá ruka odvážila se dotknouti tvého závoje? Jaké propasti vidím otvírati naše marnivé vědy! Boj se zdánlivých půvabů lží a opojných výparů pýchy. Pamatuj a připomínej si bez ustání, že nevědomost nezpůsobila nikdy škody; že omyl samotný jest zhoubný a že upadneme do omylů ne z toho, čeho neznáme, nýbrž tím, co se domníváme věděti.
 

Jest zápal pro vědu, který záleží pouze ve snaze býti považován za moudrého; naproti tomu jest jiný, který povstává ze zvědavosti, člověku přirozené. Vrozená touha po blahobytu a nemožnost úplně ji ukojiti, nutí nás, abychom hledali bez přestání nové k tomu prostředky. To jest první základ vědychtivosti, základ srdci lidskému přirozený. Mysleme si filosofa zavezeného na pustý ostrov s nástroji i knihami, který jest jist, že tam stráví zbytek svého života; nebude se starati více o soustavu světovou, o zákony přitažlivosti, o diferenciální počet; neotevře snad za svůj život už ani jediné knihy; ale nikdy neustane zpytovati svůj ostrov až do posledního koutku, byť ostrov byl sebevětší.
 

Ve stavu slabosti a nedostatečnosti starost o naše zachování soustředí nás v našem „já“ a vede nás tak daleko, jak daleko možno: ale protože svět intelektuální nám jest dosud neznámý, naše myšlenka nejde dále nežli náš zrak a náš rozum se rozpíná jen tak daleko, jak daleko se rozpíná prostor, který vyměřuje.
 

Jestliže v ducha položíte autoritu na místo rozumu, nebude již rozumovati; bude pouze hříčkou mínění jiných.

 

Za krásného večera jdeme na procházku na místo ladné, kde obzor zcela otevřený připouští, že můžeme úplně pozorovati západ slunce, a pozorujeme předměty, na nichž lze pozorovati místo jeho západu. Druhého dne, abychom užili čerstvého vzduchu, vrátíme se na totéž místo před slunce východem. Vidíme, jak se dává ohlašovati z dálky plamennými paprsky, jež vysílá. Požár se množí, východ se zdá celý v plamenech; při tom lesku očekáváme hvězdu denní dlouho před tím, než se objeví: každým okamžikem myslíme, že vidíme ji vycházeti; konečně ji spatříme. Zářivý bod se objeví jako blesk a naplní brzy celý kraj; rouška tmy mizí a klesá. Člověk poznává opět své bydliště a nalézá je krásnějším. Zeleň nabyla za noc nové čerstvosti; nový den, který ji osvětluje, první paprsky, které ji zlatí, ukazují ji pokrytou třpytnou sítí rosy, která nám odráží do zraku světlo i barvy. Ptáci se shromažďují ve sbory a pozdravují zpěvem Původce života; v tom okamžiku nemlčí ani jediný; švitoření jejich, ještě slabé, jest něžnější a příjemnější než po ostatek dne; je to touha nastalá po klidném probuzení. Všechno to dohromady působí na smysly dojmem svěžesti, který, jak se zdá, vniká až do duše. Celou půl hodinu panuje toto kouzlo, kterému nikdo neodolá; divadlo to jest tak příjemné, že nikdo nezůstane chladnokrevný.¹²
 

Rozum, moudrost vyvíjejí se pomalu; předsudky hrnou se proudem.
 

Poněvadž bez ustání přicházíme v udivení výsledky, jichž příčin neznáme, nesoudíme spěšně o ničem, nýbrž jsme klidni ve své nevědomosti tak dlouho, až nalezneme příležitost vyjíti z ní.

 

Čím jsou naše nástroje důmyslnější, tím se stávají naše orgány hrubšími a neobratnějšími; protože hromadíme stroje kolem sebe, nenalézáme více žádného v sobě.
 

Zákon nutnosti stále se obnovující učí záhy člověka činiti to, co se mu nelíbí, aby se tím vyhnul zlu, které by se mu nelíbilo ještě více. To jest užitek opatrnosti a z této opatrnosti, dobře nebo zle upravené, rodí se všechna lidská moudrost a všechna lidská bída.
 

Každý člověk chce býti šťasten; ale aby štěstí došel, musí věděti, co jest štěstí. Štěstí člověka přirozeného jest tak jednoduché jako jeho život; záleží v tom, že nemá strastí, že má zdraví, svobodu, že má, čeho potřebuje. Štěstí člověka morálního jest zcela jiné.
 

Dítě ať nečiní ničeho na pouhé slovo. Všemi těmi krásnými slovy, která k němu máte, abyste je učinili moudrým, připravujete je k tomu, aby jednou se zdarem k němu mluvili blouznivě zlatoději, šarlatáni, podvodníci a blázni všeho druhu, aby je dostali do svých tenat, nebo aby je získali pro svou pošetilost!

 

Našimi pravými učiteli jsou zkušenost a cit.
 

Ten, jehož nejdůležitějším učením bylo, aby nechtěl věděti nic, leč co jest užitečné, táže se jako Sókratés: „K čemu to? K čemu jest potřebné věděti to, nač se mne ptáš?“ To bude od nynějška slovo posvátné, slovo rozhodující ve všech činech našeho života.
 

Nemiluji vysvětlování řečí; mladí lidé málo dbají řečí a nepodrží jich v paměti. Věci! Věci! Nemohu to dosti často opakovati, že dáváme mnoho panství slovům: svým mnohomluvným vychováváním vychováváme pouze mluvky. Třeba mluviti pokud možno činy, a říci jenom to, čeho nemůžeme činiti.
 

Potřeby, kterých jsme nikdy nepocítili, nejsou pro nás ničím. Marně klidný rozum nám něco schvaluje nebo haní, teprve vášeň dohání nás k činu: a jak se můžeme vášnivě bráti o něco, o co se nezajímáme?
 

Nenávidím knih; učíme se jimi pouze mluviti o věcech, kterým nerozumíme. Vypravuje se, že Hermés vyryl na sloupech základy vědecké, aby své objevy zachránil před potopou. Kdyby je byl dobře vštípil do hlav lidských, byly by se zachovaly ústním podáním. Mozky dobře připravené jsou památníky, do kterých se vrývají vědy lidské nejlépe.

Poněvadž nutně musíme míti knihy, tož jest jedna, která obsahuje podle mého zdání nejšťastnější pojednání o přirozeném vychovávání. Tato kniha bude první, kterou můj Emil bude čísti; bude tvořiti po dlouhý čas celou jeho knihovnu a bude v ní míti povždy místo vynikající. Bude textem, jemuž všechny naše hovory o přírodopise budou pouhým výkladem. Stane se zkušebným kamenem naší budoucnosti a pokud náš vkus nebude pokažen, její četba vždy nás naplní rozkoší. A která jest ta kniha zázračná? Je to Aristotelés? Je to Plinius? Je to Buffon? Nikoliv. Je to Robinson Crusoe.

Robinson Crusoe na svém ostrově, sám, zbavený podpory svých bližních a všech umělých nástrojův, avšak přece starostlivý o svou výživu, o své zachování, Robinson zaopatřující si i jakýsi blahobyt − jest předmětem každému věku zajímavým. Toto postavení není postavením člověka společenského, avšak podle toho máme oceňovati každé jiné postavení. Nejbezpečnější prostředek povznésti se nad předsudky a utvořiti si úsudek pravý o poměru věcí jest ten, že se postavíme na stanovisko člověka osamělého a že soudíme o něm tak, jak on sám by musil souditi o svém prospěchu.
 

Provozování umělostí přirozených, k nimž může dostačiti člověk jediný, vede k vynalézání umělostí průmyslových, které potřebují spolupůsobení více rukou. Umělosti první mohou býti provozovány samotáři, divochy; ale druhý druh umělostí může povstati pouze ve společnosti a činí ji tedy nutnou. Pokud pociťujeme potřebu fyzickou, dostačí každý člověk sám sobě; uvedení zbytečného činí nevyhnutelným rozdělení práce; neboť ačkoliv jeden člověk, pracuje-li sám, zjedná výživu člověku jen jedinému, přece sto lidí, pracují-li společně, získalo by výživu pro dvě stě lidí. Jakmile tedy jedna část lidí nepracuje, musí spojené síly těch, kteří pracují, nahraditi nečinnost těch, kteří nepracují.

 

Obyčejné oceňování různých umění jest v obráceném poměru k jejich skutečnému užitku. Umění nejoceňovanější přinášejí nejméně užitku. Naproti tomu oni důležití lidé, které nenazýváme dělníky, nýbrž umělci, pracujíce pouze pro zahálčivé a bohaté, dávají libovolnou cenu svým hračkám a protože cena těchto titěrných prací jest jen domnělá, ceníme je podle toho, co stojí. Že boháč jim přikládá takovou cenu, nepochází z jejich prospěšnosti, ale z toho, že jich chuďas nemůže zaplatiti. Nolo habere bona nisi quibus populus indiverit.¹³ Čím více věc stojí, tím menší má cenu. Robinson byl by cenil mnohem výše krám zbrojířův než všechny ozdůbky Saidy.¹⁴ První byl by se mu zdál mužem vší úcty hodným, druhé obyčejným kramářstvím.
 

„Můj syn jest určen k tomu, aby žil ve světě; nebude žíti s mudrci, ale s pošetilci: musí tedy znáti jejich pošetilosti, protože právě jimi dávají se vésti. Skutečná znalost věcí může býti dobrou, ale znalost lidí a jejich úsudků jest ještě důležitější; neboť v lidské společnosti největším nástrojem člověka jest člověk a nejmoudřejší jest ten, který dovede užíti tohoto prostředku nejlépe.“
 

Člověk jest posledním studiem mudrcovým.
 

Pekař jest osobou důležitou. Zlatníci, rytci, pozlacovači, krumpléři¹⁵ jsou jenom zahaleči, kteří se baví hříčkami zcela neužitečnými.
 

Čas ztrácí pro nás svou rovnoměrnost, chtějí-li naše vášně jeho běh libovolně říditi. Hodinami mudrcovými jest rovnost nálady a klid duše: proň jest vždy pravá hodina a on ji také vždy zná.

 

První a úcty nejhodnější ze všech umění jest rolnictví.
 

Člověk, který by se chtěl míti za bytost izolovanou, nedrže se ničeho i dostačuje sám sobě, mohl by býti jenom bídný. Bylo by mu i nemožno obstáti; neboť nalézaje celou zemi rozdělenou na moje a tvoje a nemaje nic vlastního kromě těla svého, odkud by vzal věci sobě potřebné? Vyjdeme-li ze stavu přírodního, nutíme své bližní, aby vystoupili z něho též; nikdo nemůže v něm zůstati proti vůli ostatních.

 

„Excelence, musím býti živ,“ pravil jakýsi nešťastný spisovatel satirický k ministrovi, který mu vyčítal ohavnost tohoto řemesla. „Nevidím toho nutnost,“ odpověděl mu chladně úředník.
 

Je-li nějaký bídný stát na světě, v němž by nikdo nemohl žíti bez zlého jednání a kde by občané byli nuceni býti šibaly, nebyl by to zločinec, který by měl býti oběšen, nýbrž ten, který ho přinutil, aby se stal zločincem.
 

Blížíme se k době krize a ke století revolucí. Mám za nemožné, aby veliké evropské monarchie ještě dlouho trvaly: všechny se již zaskvěly a každý stát, který se leskne, jde k úpadku.
 

Kdo nečinně pojídá, čeho sám si nevydělal, krade; a majitel rent, kterému stát jeho zahálku platí, neliší se v mnohých očích od loupežníka, který žije z pocestných. Člověk žijící mimo společnost, izolovaný, není povinen nikomu ničím a má právo, aby žil zcela, jak se mu líbí; ale ve společnosti, kde nutně musí býti živ i z jiných, jest jim povinován za své živobytí náhradou práce, a to bez výjimky. Pracovati jest tedy nezbytnou povinností člověka každého, který žije ve společnosti. Každý občan zahálčivý jest darebák, ať jest bohat nebo chud, mocen nebo sláb.
 

Ze všech zaměstnání, která mohou zjednati člověku výživu, jest ruční práce prací, která se blíží stavu přirozenému nejvíce. Rolnictví jest prvním zaměstnáním lidským, jest nejčestnější, nejužitečnější a tudíž také nejvznešenější zaměstnání, které lze vykonávati.
 

Litera zabíjí, ale duch oživuje.¹⁶
 

Abys podrobil si osud a poměry, začni tím, že se od nich učiníš neodvislým. Abys domněnky mohl překonati, začni jimi vlásti.
 

Řemeslo nevede sice k bohatství, ale působí, že se můžeme bez něho obejíti.
 

Muži dejte řemeslo, které se hodí jeho rodu, a mladíkovi, které se hodí jeho věku; každé zaměstnání, v němž jest třeba seděti v jizbě, které zeslabuje a změkčuje tělo, nelíbí se mu a nehodí se mu. Nikdy nenapadne silnému chlapci, aby se stal krejčím; jest třeba umělosti k tomu, aby pokolení, pro které není toto řemeslo, zvolilo si toto ženské umění. (Krejčích nebylo u starých; šaty mužů dělaly doma ženy.) Jehla a meč neměly by býti ovládány touž rukou. Kdybych byl panovníkem, nedovolil bych šití a práce jehlou, leč ženám a mrzákům, kteří jsou nuceni zaměstnávati se tak jako ženy. Kdybychom chtěli předpokládati, že eunuchové jsou nutní, považuji to přece za velikou pošetilost obyvatel východních, že je dělají schválně. Proč se nespokojí těmi, které jim příroda stvořila, s oním zástupem zbabělců, jimž zkomolila srdce? Nalezli by jich více, než by jich potřebovali. Každý člověk slabý, něžný, bázlivý jest odsouzen od přírody k životu sedavému; jest stvořen, aby žil se ženami anebo jejich způsobem. Ať provozuje každý dobře řemeslo, ke kterému se hodí: a jsou-li praví eunuchové nutně potřební, určujeme k stavu tomu lidi, kteří svému rodu činí hanbu, přejímajíce zaměstnání, která se pro ně nehodí. Jejich volba ukazuje omyl přírody: opravte tento omyl způsobem tím nebo oním a učiníte vždy skutek dobrý.
 

Nelíbí se mi bezmyšlenkovitá řemesla, při nichž dělníci beze smyslu a skoro jako stroje mají v ruce vždy práci tutéž; proč se dávají k těmto řemeslům lidé myslící? Při nich jest člověk jenom strojem, který pohybuje jiným strojem.
 

Buďme prostí, jednajíce dobře. Nevyvolávejme marnivosti snahou, abychom marnivost zničili! Pyšniti se tím, že jsme přemohli předsudky, znamená tolik, jako jim podlehnout.
 

V Paříži jest plno diletantův a zvláště diletantek. Znal jsem v tom jen tři čestné výminky u mužů − může jich býti více − avšak nenalezl jsem žádné u žen a pochybuji, že by jakých mezi nimi bylo. V celku zjednává se jméno umělce jako úřad; stáváme se umělci a uměleckými kritiky tak, jako se stáváme doktory práv a soudci.
 

Žádného zdání a vždy jen skutečnost.
 

Pracovati jako rolník a mysliti jako filosof. Veliké tajemství vychování záleží v tom, aby cvik tělesný a cvik duševní sloužil vždy za občerstvení jeden druhému.
 

Duch, který tvoří své pojmy jen na základě poměrů skutečných, jest duchem důkladným; duch, který se spokojí poměry zdánlivými, jest duch povrchní; kdo vidí poměry takovými, jaké jsou, jest duchem bystrým; kdo je oceňuje špatně, jest duchem nemotorným; kdo vymýšlí si poměry domnělé, které nemají ni skutečnosti, ni pravděpodobnosti, jest blázen; a kdo vůbec neporovnává, hlupák.
 

Nikdy nás neklame příroda, klameme se vždy my sami.
 

Protože všechny naše omyly pocházejí z našich soudů, jest jasno, že kdybychom nepotřebovali nikdy souditi, nepotřebovali bychom se také učiti; nikdy bychom nepřišli do postavení takového, že bychom klamali sebe sami; byli bychom šťastnější ve své nevědomosti, než můžeme býti při svém vědění. Kdo popírá, že učenci znají tisíceré pravdy, kterých neučení nebudou znáti nikdy? Jsou-li proto učenci pravdě blíže? Naopak, vzdalují se od ní, čím větší činí pokroky, protože marnivost souzení roste ve větší ještě míře než názory; proto každá pravda, kterou naleznou, vystoupí jenom se sterým předsudkem. Jest patrno zcela samozřejmě, že učené společnosti evropské jsou jen veřejné školy lži a zajisté nalézá se více klamů v akademii věd než v celém národě huronském.
 

Protože čím více lidé vědí, tím více se klamou, jediný prostředek, jak se uvarovati klamu, jest nevědomost. Nesuďte nikdy a nebudete se nikdy klamati. Jest to naučení jak přirozené, tak rozumné. Vyjímaje bezprostřední poměry, jichž jest jen málo a které jsou velmi citelné, máme od přírody jen hlubokou lhostejnost ke všemu. Divoch by nehnul ani nohou, aby viděl chod nejkrásnějšího stroje a všechny divy elektřiny. „Co mi po tom?“ Jest slovo, kterého nevědomý nejvíce užívá a které by bylo mudrci nejprospěšnější. Ale naneštěstí neplatí již pro nás. Všecko jest pro nás důležité od té doby, co jsme závislí na všem a naše vědychtivost roste nutně s našimi potřebami. Proto přikládám velikou vědychtivost filosofovi a nepřikládám žádné divochovi. Tento nikoho nepotřebuje, onen však celého světa a zvláště obdivovatelů.
 

Nejde ani tak o to, abychom se dověděli pravdy, jako o to, abychom neupadli v omyl.
 

Abychom se neoddali předsudkům, nesmíme se oddati autoritě; největší část našich omylů nepochází od nás, ale od jiných.
 

Žíti svobodně a lpěti málo na věcech lidských jest nejlepší prostředek, abychom se naučili umírat.
 

Emil pozoruje sám sebe bez ohledu na ostatní a považuje za správné, nestarají-li se o něho také jiní. Nepožaduje od nikoho ničeho, má však také za to, že není nikomu ničím povinen. Jest sám ve společnosti lidské a počítá také jen se sebou samým. Má zdravé tělo, čilé údy, ducha správného a bez předsudků, srdce svobodné, bez vášní.
 

Jak rychle putujeme po zemi! První čtvrtina života uběhla dříve, než jsme poznali, k čemu je život; poslední čtvrtina ubíhá, když jsme již přestali života užívati. Zpočátku neumíme ještě žíti; brzy žíti nemůžeme a v době, která dělí tyto dva neužitečné konce, tři čtvrtiny času, který nám zbývá, stráví se spánkem, prací, bolestí, nutností a strastmi všeho druhu. Život jest krátký ne proto, že trvá jen krátkou dobu, nýbrž proto, že z této krátké doby nezbývá nám skoro nic k užití života. Byť okamžik smrti byl sebevzdálenější od okamžiku, kdy jsme se narodili, život jest vždy příliš krátký, je-li tato doba mezi oběma okamžiky vyplněna špatně.

 

Jestliže nablízku předmětů, které mohou se muži státi nebezpečnými, jeho tep stoupá, jestliže ženská ruka, která se položí na jeho ruku, způsobí v něm třesení, jestliže se stane před ženou zmateným a bázlivým, Odyssee, ó, moudrý Odyssee, měj se na pozoru! Měchy, které jsi tak pečlivě zavíral, jsou otevřeny; větry jsou rozpoutány; neopusť kormidla ani na okamžik, sice jest vše ztraceno!¹⁷
 

Naše přirozené vášně jsou velmi obmezené; jsou nástroji naší svobody a směřují jen k našemu zachování. Všechny ony vášně, které nás ovládají a které nás ničí, přicházejí odjinud; příroda nám jich nedává; osobujeme si je k její škodě.
 

Pramenem všech našich vášní, začátkem a původem všech ostatních, jedinou, která se rodí s člověkem a která ho neopustí nikdy, pokud žije, jest láska k sobě samému − sebeláska. Sebeláska jest vášeň původní, vrozená, předcházející přede všemi ostatními a vášně ostatní jsou v určitém smyslu pouhými jejími obměnami. A v tomto smyslu jsou všechny, chceme-li, přirozenými. Ale největší část těchto obměn má příčiny cizí, bez nichž by nikdy nebyly povstaly; a právě tyto obměny nejsou nám výhodné, nýbrž škodlivé, mění původní předmět a obracejí se proti svému původu: pak jest člověk mimo přírodu a dostane se ve spor sám se sebou.
 

Sebeláska jest vždy dobrá, vždy pořádku přiměřená. Protože každý má povinnost zvláště se starati o své vlastní zachování, první a nejdůležitější jeho starostí jest a má také býti, aby jí byl bez přestání pamětliv; a jak by mohl jí býti pamětliv, kdyby v ní neměl největšího zájmu?
 

Musíme se milovati, abychom se zachovali; musíme se milovati nade všechno; bezprostředním následkem tohoto pocitu milujeme i všecko, co nás zachovává. Každé dítě lne ke své chůvě: Romulus lnul zajisté k vlčici, která ho kojila. Zpočátku jest tato přítulnost čistě mechanická. Co podporuje jednotlivcův blahobyt, láká ho; co mu škodí, odpuzuje ho: jest to pouhý slepý pud. Co mění tento pud v cit, přítulnost v lásku, ošklivost v záští, jest zřejmý úmysl nám škoditi nebo nám prospěti. Co nám prospívá, to hledáme: toho pak, kdo nám chce prospěti, milujeme: co nám škodí, toho se varujeme, toho pak, který nám chce škoditi, nenávidíme.

 

Sebeláska, která si všímá pouze sebe sama, jest spokojená, je-li vyhověno našim pravým potřebám; ale samoláska, která porovnává, není spokojená nikdy a nemůže ani spokojená býti, protože pocit ten, dávaje nám přednost před jinými, vyžaduje taktéž, aby jiní dávali nám přednost sami před sebou, což není možno. Je zřejmé, jak vášně něžné a přítulné se rodí ze sebelásky a jak vášně hněvivé a zlost podporující rodí se taktéž ze samolásky. A tak co činí člověka podstatně dobrým, je to, že má málo potřeb a málo se porovnává s jinými; co ho činí podstatně zlým, jest to, že má mnoho potřeb a že lpí na mínění jiných.
 

Jakmile pociťuje člověk potřebu družky, není již bytostí osamocenou, jeho srdce není více samotno.

 

Pravá láska, mluvte si, co chcete, bude vždycky ve vážnosti u lidí; neboť byť její bouře nás zaváděly, byť nevylučovala z láskyplného srdce vlastnosti škaredé, ano byť je i plodila, předpokládá přece vždycky vlastnosti cenné, bez nichž bychom ji nemohli cítit.
 

S láskou a přátelstvím povstávají nesvornosti, nepřátelství, zášť.

 

Vyučování přirozené jest pozdní a zdlouhavé; vyučování lidí jest skoro vždycky předčasné. V prvním případě budí smysly obraznost, v druhém obraznost budí smysly; vzbuzuje v nich předčasnou činnost, což nutně vysílí a zeslabí nejprve jednotlivce, potom časem i rod sám. V tom jest jedna z hlavních příčin degenerace. Mladí lidé, záhy jsouce vysíleni, zůstávají malí, slabí, ošklivé postavy, stárnou, místo aby rostli, tak jako réva, kterou necháváme nésti plody z jara, vadne a umírá před podzimem.

 

Děti mají zvláštní bystrost, aby poznaly všechny kejkle slušnosti a odkryly špatné mravy, které se jimi zakrývají. Čistá řeč, která se jim nařizuje, naučení slušnosti, které se jim dává, závoj tajemství, který se snažíme jim stavěti před oči, vše to je pobízí jen ke zvědavosti. Jest jasno, že způsobem, jakým si při tom počínáme, co před nimi chceme ukrýti, tomu právě je učíme, a v žádné hodině, které jim dáváme, nenaučí se tolik, jako v této.
 

Nemůžeme učiti děti, jak jest škodlivo lháti, necítíme-li, že jest mnohem nebezpečnější, lhou-li dětem dospělí.
 

Výrazy hrubé jsou bez následků: myšlenek kluzkých je třeba se varovati.
 

Ačkoliv stud jest přirozený lidskému pokolení, děti ho přece od přírody nemají. Stud povstává zároveň s poznáním zlého. Kdokoliv se červená, jest již vinen: pravá nevinnost nezná studu.
 

Děti nemají týchž tužeb jako dospělí; ale jsouce podrobeny jako oni nečistotě, která uráží smysly, mohou u tohoto jednoho pramene obdržeti totéž naučení o slušnosti. Následujte ducha přírody, která, umístivši ústroje tajných rozkoší a ústroje ošklivých potřeb na témž místě, nám vštěpuje tutéž zdrženlivost v různém věku brzy představou jednou, brzy představou druhou, u muže počestností, u dítěte čistotou.
 

Dítě jest osamoceno. Nezná náklonností jiných, vyjma zvyk; miluje svou sestru jako své hodinky a svého přítele jako svého psa. Nevidí se býti ještě příslušníkem žádného pohlaví, žádného druhu; muž i žena jsou mu rovně cizími; nevztahuje k sobě nic z toho, nedbá na to, jejich hovor ho nezajímá více než jejich příklady; vše to pro něho není. Není to umělý omyl, který dítěti vštěpujeme, je to přirozená nevědomost.
 

Vždy jsem pozoroval, že mladí lidé, záhy zkažení, ženám a výstřednostem oddaní, byli nelidští a krutí; bujnost letory činila je netrpělivými, mstivými, zuřivými; jejich obraznost plna předmětu jediného odmítá každý předmět jiný; neznali ani milosrdenství, ani slitování; obětovali by otce, matku, ba i celý svět pro nejmenší své potěšení. Naopak dítě, které není od přírody zlé, a které zachovalo svou nevinnost až do dvacátého roku, jest v tomto věku nejvelikomyslnějším, nejlepším, nejmilostnějším člověkem. Nikdy nebylo řečeno nic podobného; věřím tomu: filosofové naši, vychovaní v celé té zkáze školní, zajisté toho nevědí.
 

Slabost činí člověka společenským. Každá náklonnost jest známkou naší nedostatečnosti; kdyby žádný z nás nepotřeboval druhého, žádný by nepomýšlel na to, aby se spojoval s jinými. Tak právě z naší slabosti povstává naše křehké štěstí. Bytost opravdu šťastná jest bytost osamotnělá; Bůh sám užívá štěstí naprostého; ale kdo z nás může si představiti štěstí to? Kdyby některá bytost mohla dostačiti sama sobě, jakého štěstí mohla by užívati podle našeho pojmu? Byla by samotna, byla by bídná. Nemohu pochopiti, jak by někdo, který ničeho nepotřebuje, mohl něco milovati.
 

Pohled na muže šťastného vštěpuje jiným spíše závist než lásku; rádi ho obviňujeme, že béře si právo, kterého nemá, připravuje-li si výhradně štěstí; i samoláska naše trpí, dávajíc nám cítiti, že onen muž nás nikterak nepotřebuje. Obraznost klade nás na místo nešťastníkovo spíše než na místo člověka šťastného; cítíme, že prvé postavení dotýká se nás více než postavení druhé. Útrpnost je sladká, protože vmyslíme-li se na místo nešťastníkovo, cítíme tu rozkoš, že netrpíme jako on. Záští jest trpké, protože pohled na člověka šťastného neuvádí závistivého na jeho místo, nýbrž spíše v něm vzbuzuje lítost, že není na jeho místě. Zdá se, že onen nás zbavuje strastí, které trpí, druhý však štěstí, kterého užívá.

 

Ukázati mladíkovi svět, dříve než zná lidi, neznamená vzdělávati ho, nýbrž kaziti ho: není to vyučování, nýbrž klamání.
 

Lidé nejsou od přírody ani králi, ani velmoži, ani dvořany, ani boháči; všichni rodí se nazí a chudí, všichni podrobeni neštěstím životním, zármutkům, nehodám, potřebám, bolestem všeho druhu; konečně jsou odsouzeni k smrti. To jest pravý stav člověka; z něho není vyňat žádný smrtelník.
 

Nářky a křik začnou dojímati Emilovu mysl; pohled na tekoucí krev způsobí, že odvrátí svůj zrak; trhání dokonávajícího zvířete způsobí mu velikou úzkost. Tak povstane soucit, první cit vzájemný, který vchází do lidského srdce přirozeným řádem. Aby dítě se stalo citelným a soucitným, musí věděti, že jsou bytosti jemu podobné, které trpí, čím ono trpělo, které cítí bolest, kterou ono cítilo, o čemž musí si mysliti, že totéž může pociťovati také. Skutečně, jak jinak mohli bychom míti soucit, ne-li tím, že vystoupíme sami ze sebe a že se ztotožníme s trpícím živočichem? Kdyby byl Emil zůstal hloupým a barbarským, neměl by těchto pocitů.

2. část >>>

 

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY: