Misantropova knihovna

SYNOVEC RAMEAUŮV¹

Ať je hezky nebo ošklivo, jsem zvyklý chodit k páté hodině odpolední na procházku do Palais Royal. To mne tam vídají vždy samotna, snícího na lavici. Rozprávím sám se sebou o politice, o lásce, o vkusu nebo o filosofii. Ponechávám svému duchu všechnu jeho nespoutanost; nechávám jej, ať si sleduje první moudrou či pošetilou myšlenku, která se naskytne, tak jako vídáme naše mladé hejsky, jak se věší na paty vyzývavě se rozhlížejícím kurtizánám, jak opouštějí jednu pro druhou, dorážejí na všechny, ale k žádné se nepřidávají. Mé myšlenky jsou mé děvky.
 

Přistoupila ke mně jedna z nejpodivnějších postav této země, kde jich přece z božího dopuštění není nedostatek. Je to směsice ušlechtilosti a nízkosti, zdravého rozumu a zpozdilosti. Pojmy cti a nečestnosti jsou v jeho hlavě jistě podivně pomíchány, neboť ukazuje dobré vlastnosti, které mu příroda dala, bez okázalosti a špatné beze studu.

Nevážím si takových originálů. Jiní se s nimi důvěrně seznamují, ba dělají si z nich přátele. Jednou za rok mě zaujmou, potkám-li je, neboť jejich povaha se odráží od ostatních, přerušují onu únavnou jednotvárnost, kterou zavedla naše výchova, naše společenské konvence, naše navyklá zdvořilost. Přijde-li takový člověk do společnosti, je tam kváskem, který všechno pozdvihne a vrátí každému něco z jeho přirozené individuality. Hýbe a otřásá vším, podněcuje chválu nebo hanu, vynáší pravdu na povrch, vyznačuje lidi řádné, odhaluje darebáky; a tak ho rozumný člověk poslouchá a učí se rozpoznávat svou společnost.
 

Nikdo není tak nedůtklivý, ani hezká žena, která se probouzí s nežidem na nose, jako autor, kterému hrozí nebezpečí, že přežije svou slávu.
 

JÁ: S vámi je kříž: vidím, že berete na milost jen ty nejdokonalejší.

ON: Ano, ve hře v šachy a dámu, v poesii, v řečnictví, v hudbě a v takových nicotnostech. K čemu je prostřednost v těchto věcech?

JÁ: Souhlasím, skoro k ničemu. Ale musí se jimi zabývat mnoho lidí, aby ze sebe vydali génia. Jediného v množství.

ON: Prokáže-li někdy někomu co dobrého, tedy jistě nevědomky. Je svého druhu filosof. Myslí jenom na sebe, ostatní svět pro něj nemá za groš ceny. Jeho dcera a jeho žena mohou třeba zemřít, jen když zvony ve farnosti, které jim budou vyzvánět, budou mít správný souzvuk duodecimy se septdecimou, bude všechno v pořádku. To je jeho štěstí a právě to se mi zvláště zamlouvá na geniálních lidech. Hodí se jen k jediné věci a pak již k ničemu; nevědí, co to je být občanem, otcem, matkou, sourozencem, příbuzným, přítelem. Mezi námi: Je třeba se jim ve všem podobat, ale nepřát si, aby to plemeno zevšeobecnělo. Lidí je třeba, ale lidí geniálních ani trochu, ne, opravdu, těch není vůbec zapotřebí. To oni mění tvářnost světa; a ve všem i v nejmenších maličkostech je hloupost tak obecná, že ji neodstraníte bez povyku. A tak se svět utváří zčásti, jak si to ti páni usmyslili, zčásti zůstává, jaký byl. Moudrost toho mnicha Rabelaise je opravdová moudrost pro jeho klid a pro klid všech ostatních: plnit jakž takž svoje povinnosti a nechat svět běžet, jak se mu zlíbí. Běží dobře, neboť dav je spokojen. Kdybych se vyznal v dějinách, dokázal bych vám, že zlo přicházelo na svět vždycky skrze nějakého geniálního muže. Jednou jsem obědval u jednoho královského francouzského ministra, který má ducha za čtyři, a ten nám dokázal jasně, jako že jedna a jedna jsou dvě, že nic není národům prospěšnější než klam a nic škodlivější než pravda. Nevzpomínám si už dobře na jeho důkazy, ale vyplývalo z nich nad slunce jasněji, že geniální lidé jsou ohavní a že dítě, které by při narození mělo na čele znamení toho nebezpečného daru přírody, by mělo být buď uškrceno, nebo hozeno do žumpy.

JÁ: A přitom všichni, kdo tak nenávidí génia, se o sobě domýšlejí, že ho mají.

ON: Věřím, že si to v duchu myslí, ale nevěřím, že by se to odvážili přiznat.

JÁ: Vy tedy chováte strašnou nenávist ke géniu?

ON: Do nejdelší smrti.

JÁ: Ale kdysi jsem viděl, jak jste si zoufal, že jste jen obyčejný člověk. Nebudete nikdy šťasten, budete-li se mučit tím, že budete současně pro i proti. Je nutno zaujmout stanovisko a setrvat při něm. I kdyby se vám dalo za pravdu, že geniální mužové jsou obyčejně podivínští, neboli, jak praví přísloví, že není velkých duchů bez špetky bláznovství, nic naplat; století, která vůbec nezplodí géniů, budou v opovržení. Géniové budou ctí národů, u nichž žili. Dříve nebo později jim budou stavět pomníky a bude se na ně hledět jako na dobrodince lidského pokolení. Nemějž mi to za zlé ten výtečný ministr, kterého jste citoval, ale já věřím, že může-li být klam chvilku prospěšný, je nutně zhoubný, trvá-li dlouho, a že naopak pravda je na dlouho prospěšná, i když se může stát, že chvilku škodí. A to mě pokouší, abych prohlásil, že geniální muž, který pranýřuje obecný omyl nebo zjedná platnost pravdě, je vždy hoden, abychom ho uctívali. Může se stát, že tento člověk bude obětí předsudků nebo zákonů, ale zákony jsou dvojí: jedny spravedlivé, naprosto obecné, jiné prapodivné, a za své schválení vděčí jen slepotě nebo okamžité nutnosti. Ty druhé pokryjí viníka, který je přestupuje, jen přechodnou hanbou; hanbou, kterou čas vrhne zpět na soudce a na národy, aby na nich ulpěla navždy. Kdo je dnes bezectný? Sókratés, nebo soud, který mu poručil vypít bolehlav?

ON: To mu náramně pomohlo!
 

Kdyby všechno na světě bylo výtečné, nebylo by vůbec nic výtečného.
 

V lidské přirozenosti musí být nějaká důstojnost, kterou nic neudusí. Ta se probouzí pro nic za nic, ano pro nic za nic, neboť někdy by mě to nestálo vůbec nic být jakkoli ničemný.
 

ON: Uběhl čas a to je vždycky velký zisk.

JÁ: Chtěl jste říci ztráta.

ON: Ne, ne, zisk. Člověk se obohacuje každým okamžikem; žít o den méně nebo mít o zlaťák víc to je totéž. Hlavní věc je jít každý večer spokojeně, snadno, příjemně a hojně na záchod, o stercus pretiosum!² Takový je veliký výsledek života ve všech stavech. Nakonec jsou všichni stejně bohatí, i Samuel Bernard, který ze všech svých krádeží, rabování a úpadků zanechá dvacet sedm milionů ve zlatě, i Rameau, kterému dobrodinci zaopatří rubáš, do něhož ho zabalí. Mrtvý neslyší znění zvonů. Nadarmo chraptí sto kněží pro něj, nadarmo ho napřed i vzadu doprovází dlouhá řada hořících svící, jeho duše nekráčí po boku hlavního ceremoniáře. Hnít pod mramorem nebo hnít pod zemí je vždycky hnít. Mít kolem rakve červené a modré děti, nebo nemít nikoho, co na tom záleží?

Chodidlem si udává takt, pohazuje hlavou, nohama, rukama, pažemi, tělem, jako jste někdy viděli na koncertu duchovní hudby jiného virtuoza v takových křečích, skýtaje mi obraz stejného utrpení a vzbuzuje ve mně pocit skoro stejně trapný. Což to není trapné vidět jen utrpení na někom, kdo se nám snaží vyjádřit radost? Napněte mezi toho člověka a mne záclonu, která mi ho skryje, musí-li se již podobat trápenému na mučidlech.³
 

ON: Je v této zemi nutno umět to, co ukazujeme?

JÁ: Ne více, než znát to, čemu vyučujeme.

ON: Kdyby učitelé ovládali všechny ty vědomosti tak, aby jim mohli vyučovat, nevyučovali by jim.

JÁ: A proč?

ON: Protože by potřebovali celý život, aby je prostudovali. Člověk musí hluboko proniknout do umění nebo do vědy, aby si dobře osvojil jejich základy. Klasická díla mohou být dobře udělána jen těmi, kdož zešedivěli v boji. Teprve prostředek a konec rozjasní temnoty začátku. Teprve po třiceti nebo čtyřiceti letech cvičení zahlédl můj strýc první záblesky teorie hudby.

JÁ: Ó, ty blázne, arciblázne, vykřikl jsem. Jak je to možné, že se v tvé mizerné hlavě vyskytují tak správné myšlenky, pomíchané s tolika potrhlostmi?

ON: Čert ví. Náhoda nám je přivane a ony zůstanou. Jisto je, že nevíme-li všechno, nevíme nic dobře. Nevíme, kam jedna věc spěje, odkud jiná přichází, kam ta nebo ona chtějí být zařazeny, která má jít napřed, která by se lépe vyjímala na druhém místě. Vyučuje se dobře bez metody? A odkud se bere metoda? Podívejte se, milý filosofe, jsem přesvědčen, že fyzika vždycky bude ubohou vědou, kapkou vody vzatou na špičce jehly ze širého oceánu, zrnkem písku, vybraným z pohoří Alp. A příčiny jevů? Bylo by opravdu lépe nevědět nic, než vědět tak málo a tak špatně.

JÁ: K čemu jsou všechny ty podlé, malé úskoky?

ON: Podlé? A proč, prosím vás? Jsou u našince obvyklé. Nesnižuji se, dělám-li to, co ostatní. Nevymyslil jsem je, a byl bych podivín a nemotora, kdybych se nepřizpůsobil. To se ví, já dobře vím, že kdybyste na to vzal obecné zásady nevím jaké morálky, které celý svět hlásá, ale kterými se nikdo neřídí, ukázalo by se, že bílé je černé a černé je bílé. Ale, pane filosofe, ono je obecné svědomí tak jako je obecná gramatika a jsou v každém jazyce výjimky, vy páni učenci je tuším jmenujete... no, pomozte mi přece...

JÁ: Idiotismy.⁴

ON: Zcela správně. A tedy každý stav má své úchylky od obecného svědomí, které bych rád nazval idiotismy povolání. A panovník, ministr, finančník, úředník, voják, spisovatel, advokát, prokurátor, obchodník, bankéř, řemeslník, učitel zpěvu, učitel tance jsou dokonale počestní lidé, ačkoliv jejich chování se v mnoha bodech odchyluje od obecného svědomí a je plno morálních idiotismů. Čím starší je řád věcí, tím více idiotismů. Čím horší jsou časy, tím více se množí idiotismy.

JÁ: Rozumím-li dobře té motanici, znamená to, že je jen málo počestně vykonávaných řemesel nebo málo počestných lidí, kteří je vykonávají.

ON: Není jich vůbec. Ale naproti tomu je jen málo těch, kdož jsou darebáky i za dveřmi svých krámů.

JÁ: A kradl jste bez výčitek svědomí?

ON: Bez výčitek. Říká se, že když zloděj okrádá zloděje, čert se směje. Oplývali bohatstvím bůhví jakého původu. Byli to dvořané, finančníci, velcí kupci, bankéři, obchodníci. My všichni, já a houf ostatních, které zaměstnávali, jako mne, jsme jim pomáhali, aby se vzmohli. V přírodě se všechny druhy navzájem požírají. Ve společnosti se navzájem požírají všechny stavy. Vykonáváme spravedlnost jedni na druhých, aniž se do toho míchá zákon. Jen pitomec nebo lenoch je při tom poškozen, aniž to koho pobuřuje – a tak se to patří. Tady vidíte, že ty výjimky z obecného svědomí, nebo ty mravní idiotismy, se kterými se nadělá tolik rámusu jako se zlodějnou, nejsou nic a že, celkem vzato, je jen zapotřebí mít správný pohled na věc.
 

Hlas svědomí a cti je moc slabý, když člověku kručí v břiše.
 

ON: Jací vy jste! Vy si myslíte, že je možné stejné štěstí pro všechny. Podivný nápad! Vaše pojetí předpokládá určité romantické založení ducha, výjimečnou duši, zvláštní záliby. Zdobíte toto podivínství jménem ctnosti, říkáte tomu filosofie, ale copak ctnost, filosofie, jsou pro všechny? Ať je má a zachovává, kdo může! Ale představte si, že by byl celý svět moudrý a filosofický! Přiznejte, že by byl po čertech smutný! Poslyšte! Ať žije filosofie a moudrost Šalamounova: pít dobré víno, cpát se vybranými jídly, válet se s hezkými ženami, odpočívat v měkkoučkých postelích. Všechno ostatní je marnost.

JÁ: Jakže! Bránit vlast...?

ON: Marnost! Už není vlasti. Od pólu k pólu nevidím nic než tyrany a otroky.

JÁ: Pomáhat přátelům?

ON: Marnost. Copak máme nějaké přátele? A kdybychom je měli, máme z nich dělat nevděčníky? Podívejte se dobře, a uvidíte, že skoro vždy sklízíme za prokázané služby nevděk. Vděčnost je břemeno a každé břemeno je tu proto, abychom je setřásli.

JÁ: Být něčím v lidské společnosti a plnit svoje poslání?

ON: Marnost. Plnit svoje povinnosti – kam to vede? Klanět se, hrome, klanět se, dívat se na mocné, zkoumat jejich chuti, propůjčovat se jejich rozmarům, sloužit jejich neřestem, schvalovat jejich nespravedlnosti, v tom to vězí.

ON: Vy jste zvláštní lidé. Vy tedy tvrdíte, že máme být počestní.

JÁ: Ovšem – abychom byli šťastni.

ON: A zatím vidím nekonečně mnoho počestných lidí, kteří nejsou šťastni, a nekonečně mnoho lidí, kteří jsou šťastni, ačkoliv nejsou počestní. Lidé vychvalují ctnost, ale nenávidí ji, utíkají před ní, ona mrazí, a na tomto světě je třeba mít nohy v teple. A potom by mi to nevyhnutelně působilo špatnou náladu. Proč tak často vidíme, že pobožnůstkáři jsou hrubí, mrzutí a nespolečenští? Protože si vnutili úlohu, která jim není přirozená. Trpí tím a trpíme-li, způsobujeme utrpení i ostatním. A to se mně nehodí. Já musím být veselý, pružný, zábavný, bláznivý, směšný. Naštěstí nemám zapotřebí být pokrytec. Je jich už stejně tolik – a všech barev. A to ani nepočítám ty, co obelhávají sami sebe.
 

Netušíte, jak nízko cením návody a předpisy. Kdo potřebuje čerpat z návodů, nikam nedojde. Géniové čtou málo a hodně jednají, tvoří sami ze sebe. Pohleďte na Caesara! Kdo mu dával lekce? Nikdo. Sama příroda tvoří ty vzácné lidi.
 

Je lépe psát velké věci než konat malé. Duše se při tom povznáší, představivost se rozehřívá, rozplameňuje a rozšiřuje, a nezužuje se.
 

Ti z vás, kteří nejsou velicí ničemové, musí být velicí hlupáci.
 

Člověk hltá plnými doušky lži, které mu jsou příjemné, a jen po kapkách upíjí hořké pravdy.
 

Člověk má ze špatné společnosti stejný prospěch jako z toho, když se spustí. Za ztrátu nevinnosti je odškodněn ztrátou předsudků. Ve společnosti darebáků, kde se neřest ukazuje bez masky, se je učí znát.

Četl jsem a čtu znovu a znovu Molièra. Samé výtečné knihy. Jsou mnohem lepší, než si lidé myslí. Ale kolik lidí je umí číst? Všichni. Každý podle toho, kolik má ducha. Takže skoro nikdo. Já si z nich vybírám všechno, co se má dělat, ale co se nesmí říkat. Například při četbě Lakomce si říkám: Buď lakomý, chceš-li, ale chraň se mluvit jako lakomec. Když čtu Tartuffa, říkám si: Buď pokrytec, chceš-li, ale nemluv jako pokrytec. Ponech si neřesti, ze kterých máš užitek, ale chraň se tónů a projevů, které by tě zesměšňovaly. Aby ses uchránil těchto tónů a projevů, musíš je znát. Ten spisovatel je výtečně vylíčil. Já jsem já a zůstávám tím, čím jsem, ale jednám a mluvím, jak se mi to hodí. Neřest lidem škodí jen někdy, ale charakter, prozrazující neřest, jim škodí od rána do večera. Snad by bylo výhodnější být drzý, než vypadat na to. Člověk drzé povahy uráží jen občas, člověk drzého vzhledu uráží neustále.
 

Naštěstí na jeden případ, kdy je třeba se vyhnout směšnosti, jich připadá sto, kdy ji člověk musí vzbuzovat. Ve společnosti mocných není lepší úlohy, než je úloha šaška. Dlouho existoval titul králova šaška, ale nikdo nikdy neměl titul králova mudrce. Kdo by byl moudrý, neměl by vůbec šaška; kdo tedy má šaška, není moudrý; není-li moudrý, je šašek; král by snad byl šaškem svého šaška. Ostatně si vzpomeňte, ve věci tak proměnlivé, jako jsou mravy, pravda nebo klam není nic absolutního, podstatného, obecného; leda to, že je třeba být tím, co je v našem zájmu – být dobrý nebo špatný, moudrý nebo šašek, ctihodný nebo k smíchu, počestný nebo posedlý nepravostmi. Kdyby ctnost náhodou přinášela bohatství, byl bych buď ctnostný, nebo bych se tvářil ctnostně jako jiný. Abych byl neřestný, k tomu mi dopomohla sama příroda. Říkám-li neřestník, je to jen proto, abych mluvil vaším jazykem, neboť kdybychom si to měli ujasnit, mohlo by se stát, že byste říkal neřest tomu, čemu já říkám ctnost, a ctnost tomu, čemu já říkám neřest.
 

Míváme u nás také veliké literární kritiky, je to celá banda škrabalů. Ti se nenávidí! To je pravda, ale u společné mísy se všichni žebráci smíří. Ach ten prokletý Observateur littéraire! Kdyby ho byl vzal čert i s jeho listy! To je ten pes, ten malý lakomý páter, ten smradlavý lichvář je příčinou mé pohromy.
 

– Rameau, vy jste ničema.

– Jako kdokoli jiný.
 

Kdyby lidé sami nebyli směšní, nevyprávěly by se o nich historky. A potom, je to snad moje vina, že obcují s chátrou? Je to moje chyba, že jsou zrazováni a taháni blátem, když zchátrali? Rozhodne-li se někdo, že bude žít s lidmi, a má-li přitom všech pět pohromadě, musí být připraven na nejčernější nevděk, jaký si jen možno představit. Copak neví, jaké jsme prospěchářské, podlé, proradné duše? Zná-li nás, je všechno v pořádku. Existuje přece nepsaná smlouva, že nám bude prokazovat dobro a že dříve nebo později mu za dobro, které nám prokázal, odplatíme zlem. Což není taková smlouva mezi člověkem a jeho opicí nebo papouškem? Zavedete mladého venkovana do versailleského zvěřince a ono ho z hlouposti napadne vstrčit ruku mřížemi do klece k tygrovi nebo k pardálovi. Kdo je v neprávu, nechá-li ten mladý muž ruku v tlamě dravého zvířete? To všechno je určeno v nepsané smlouvě. Tím hůř pro toho, kdo to neví nebo na to zapomene. Touto univerzální a posvátnou smlouvou bych ospravedlnil tolik lidí, jež obviňují ze špatnosti ti, kteří by měli sami sebe obvinit z bláznovství. A jsou snad moudří ti, kdož očekávají počestné jednání od lidí od narození zatížených neřestmi a podlými, nízkými povahami? Všechno na světě dojde své spravedlivé odplaty. Jsou dva generální prokurátoři. Jeden na vás číhá u vašich dveří, ten trestá provinění proti společnosti. Příroda je tím druhým. Ona zná všechny neřesti, které unikají zákonům. Oddáváte-li se prostopášnosti se ženami, dostanete vodnatelnost. Propadnete-li hýření, zachvátí vám to plíce. Otevřte dveře ničemům a žijte mezi nimi a budete zrazován, budou se vám posmívat, budou vámi pohrdat. Nejkratší je podrobit se spravedlnosti těchto rozsudků a říci si: „Tak je to správné,“ oklepat se a polepšit nebo zůstat, jaký jste.
 

Jsem ve vašich očích podlá bytost, hodná opovržení, a někdy jsem takový také ve vlastních očích, ale zřídka. Ke svým neřestem si častěji blahopřeji, než si je vytýkám. Vy jste ve svém opovržení stálejší.

Je-li důležité být vůbec v něčem velkorysý, tedy především ve špatnosti. Na malého taškáře se kašle, ale velikému zločinci nemůžete upřít jistou vážnost. Jeho odvaha vás ohromuje, třesete se před jeho ukrutností. Ve všem si vážíme jednoty charakteru.

Tolik se spoléháme na své dobré skutky, že jen zřídka skrýváme svá tajemství před těmi, které jsme zahrnuli svou dobrotou. Jak by nebylo nevděčníků, když vystavujeme lidi pokušení, aby jimi byli beztrestně?
 

Velikost charakteru obyčejně záleží v přirozené rovnováze vzájemně si odporujících vlastností.
 

Mívám dny, kdy musím rozjímat. Je to nemoc, které se musí ponechat volný průběh.
 

Člověk musí mít víc odvahy, než byste myslil, aby se nazval pravým jménem. Vy nevíte, co to stojí, aby se člověk dostal tak daleko.
 

Pomalu se nastoluje vláda přírody. Cizí bůh usedá skromně na oltář po bok domácí modly. Ponenáhlu se tam upevňuje. Jednoho krásného dne strčí do svého druha loktem a bác! modla bude na zemi. Takhle prý jezuité zavedli křesťanství v Číně a v Indii.

Pravda? Ať mě vezme čert, snažím-li se o ni. To jen mimochodem. Spustím-li, jde to. Uhlířský učedník bude vždy vykládat o svém řemesle lépe než akademie.
 

Naše umění je nejvášnivější ze všech, nevyjímajíc ani Démosthenovo. Stejně rád bych dělal hudbu na Rochefoucauldovy maximy. Zvířecí křik vášně musí určovat směr, který se nám hodí. Ty výrazy musí být natlačeny jeden na druhý, věta musí být krátká, její smysl plynulý. Vášně musí být silné. Něha hudebníka a lyrického básníka musí být mimořádná. Potřebujeme výkřiky, citoslovce, přerývání, přerušení, přitakávání, zápory. Voláme, vzýváme, křičíme, sténáme, pláčeme, smějeme se upřímně. Žádnou duchaplnost, žádné epigramy, žádné pěkné myšlenky – to je příliš vzdáleno prosté přírody. A nevěřte, že hra divadelních herců a jejich deklamace by nám mohly být vzorem. Fuj! My je potřebujeme mít energičtější, méně hledané, pravdivější. Prosté řeči, obyčejné hlasy vášně jsou nám tím nutnější, jelikož jazyk bude jednotvárnější, bude mít méně přízvuku. Dodá mu ho zvířecí křik nebo křik rozvášněného člověka.
 

Vždycky jsem žil mezi dobrými hudebníky a zlými lidmi, pročež moje uši velmi zjemněly a moje srdce ohluchlo.

Bylo by snad snazší najít dítě, které by mohlo vládnout království, vychovat velkého krále, než velkého houslistu.

Není mravní zásady, která by s sebou nenesla nějakou nevýhodu.
 

Protože nemůžeme dělat, co chceme, musíme brát, co přijde, a vytěžit z toho co nejvíc.
 

Nic není tak hloupé, jako řada dokonalých akordů. Musí tu být něco, co popichuje, co trhá svazek a rozptyluje jej v paprsky.
 

Mluvím špatně. Umím jenom říkat pravdu a to, jak víte, vždycky neuchvacuje.
 

JÁ: Jsou na světě lidé jako já, kteří se nedívají na bohatství jako na nejcennější věc na světě: podivní lidé.

ON: Velmi podivní. S tímhle duševním stavem se lidé nerodí. Osvojují si jej, neboť nepatří k přirozenosti.

JÁ: Lidské?

ON: Lidské. Všechno živé, člověka nevyjímajíc, hledá svůj prospěch na útraty toho, komu náleží.
 

Hlupáci a blázni se baví jeden na účet druhého. Hledají se, přitahují se. Kdyby už tehdy, když jsem přišel mezi ně, nebylo bývalo vytvořeno přísloví, že peníze bláznů jsou dědictvím chytrých, byl by mi je svět dlužen. Cítil jsem, že příroda vložila můj podíl do kapes stvůr, a vynalezl jsem tisíc prostředků, abych se ho opět zmocnil.
 

Jsem-li sám, vezmu pero a chci psát. Hrýžu si nehty, krabatím čelo. „Služebník, dobrý večer,“ vnuknutí je pryč. Namlouval jsem si, že mám génia. Na konci řádky čtu, že jsem blázen, blázen, blázen. Ale jak cítit, povznášet se, myslit, mohutně malovat, musíte-li se stýkat s lidmi, jací jsou a mezi něž musíte, abyste mohl být živ. Musíte-li být při rozhovorech, které vedou a poslouchají, a v takovémto babském povídání: „Dnes byl bulvár rozkošný. Pan Ten a ten měl nejkrásnější grošované spřežení, jaké si dovedete představit. Krásná paní Ta a ta začíná upadat. Copak je možno nosit v pětačtyřiceti letech takový účes? Paní Té a té se narodily dvě děti najednou. Každý otec bude mít své...“ – A vy myslíte, že když to člověk říká, opakuje a slyší denně, že to rozpaluje a vede k velikým věcem?

Rameau!... Jmenovat se Rameau, to je obtížné. S nadáním to není jako s urozeností, která se předává a jejíž skvělost roste s přechody z děda na otce, z otce na syna, ze syna na vnuka, aniž předek vyžaduje od potomka nějakou zásluhu. Starý pařez se zazelená v obrovském stromě bláznů, ale vadí to? S nadáním tomu tak není. Aby člověk získal jenom pověst svého otce, musí být obratnější než on. Musí zdědit jeho buňku... Buňka mi chybí, ale zápěstí je hbité, smyčec běhá a hrnec kypí: Není-li to sláva, je to bujón.
 

Ach, pane filosofe, bída je strašná věc. Vidím ji přikrčenou, jak roztahuje ústa, aby polapila několik kapek ledové vody, která uniká ze sudu Danaoven.⁵ Nevím, zbystřuje-li ducha filosofova, ale ochlazuje po čertech hlavu básníkovu. Pod tím sudem se pěkně nezpívá. A ještě je příliš šťasten ten, kdo se tam dostane.
 

Co se mne týče, já z této výše, kde je všechno pomícháno, nevidím člověka, který nůžkami očišťuje strom, a housenku, která na něm žere listy – jenom dva různé druhy hmyzu, každý při své práci.
 

Jsem moc těžký, abych se mohl povznést vysoko. Pobyt v mračnech ponechávám husám. Pohybuji se po zemi.
 

ON: V celém království je jen jediný člověk, který kráčí, a to je panovník. Všichni ostatní zaujímají pozice.

JÁ: Panovník? K tomu je třeba něco dodat. Vy myslíte, že se vedle něho tu a tam nevyskytne nožka, cůpek, nosánek, který ho přinutí, aby si trošku zahrál pantomimu? Každý, kdo má potřebí někoho jiného, je chudák a zaujímá pozici. Král zaujímá pozici před svou milenkou a také před Pánembohem dělá svůj pantomimický krůček. Ministr dělá krok dvořana, pochlebníka, sluhy a žebráka před svým králem. Houf ctižádostivců tančí vaše pozice na sto způsobů, jednu podlejší druhé – před panem ministrem. Urozený kněz s límečkem a v dlouhém plášti alespoň jednou týdně před tím, kdo rozděluje subvence. Na mou věru, to, čemu říkáte pantomima žebráků, je vlastně světa běh. Ale přece jenom je jedna bytost, která je ušetřena pantomimy. Je to filosof, který nic nemá a nic nechce.

ON: A kde je to zvíře? Nemá-li nic, trpí. Neuchází-li se o nic, nic nedostane … bude trpět stále.

JÁ: Ne, Diogenés se potřebám vysmíval.

ON: Ale člověk se musí oblékat.

JÁ: Ne, on chodil docela nahý.

ON: Někdy bylo v Athénách zima.

JÁ: Méně než zde.

ON: Ale jedli tam.

JÁ: Ovšem.

ON: Na čí útraty?

JÁ: Přírody. Ke komu se obrací divoch? K zemi, ke zvířatům, k rybám, ke stromům, k travinám, ke kořínkům, k potokům.

ON: Špatná tabule.

JÁ: Veliká.

ON: Ale špatně obsluhovaná.

JÁ: A přece z ní se bere, aby mohla být prostřena naše.

ON: Ale připustíte, že řemeslo našich kuchařů, traktérů,⁶ hospodských, cukrářů k ní přidává něco ze svého. Při přísné dietě vašeho Diogena by člověk nesměl mít moc rozmazlené orgány. Diogenés také tančil pantomimu, ne-li před Periklem, tedy alespoň před Laidou nebo Fryné.⁷

JÁ: Mýlíte se. Jiní koupili za drahé peníze kurtizánu, která šla k němu, aby se s ní potěšil.

ON: Ale stalo-li se, že kurtizána byla zaměstnána a cynik měl naspěch...

JÁ: Šel do svého sudu a obešel se bez ní.

ON: A vy mi radíte, abych ho napodobil?

JÁ: Ať umru, není-li to lepší než plazit se, ponižovat a prostituovat.

ON: Ale já potřebuji dobrou postel, dobrý stůl, teplý oblek v zimě, lehký v létě, osvěžení, peníze a mnoho jiných věcí, které raději přijímám od příznivce, než bych si je vydělával prací.

JÁ: Protože jste lenoch, vyžírka, podlec, nízká duše. Radosti života mají ovšem svou cenu, ale zapomínáte na oběti, které musíte přinášet, abyste si je opatřil. Tančil jste, tančíte a budete tančit mrzkou pantomimu.

„První krok k filosofii je bezvěrectví.“
(poslední Diderotova slova)

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: