Misantropova knihovna

(výpisky)

„Svatocudná voda!“ prohodil Dobrovský přízvukem ironickým. „To se povedlo! Voda svatá jest a cudna. To jest: čista, prázdna všech hloupých příměsků. Hloupých, poněvadž lidských. Rozumějte: voda nevybraným zřídlem zdravé a léčivé síly.“

„Důvěřujte mi, český člověče, jsem vášnivým přítelem staročeských knih. Teď mne znáte.“

„Ó, lidé se umějí přetvařovat; kdo jim vidí do srdce?“

„Pravda přichází a přijde najevo třeba zasypána byla Čimborasem rumu smeteného ze všech konců světa.“

„Zdání klame. Rozum náš kulhá, a proto ať rozhoduje náhoda, my zůstaneme čisti a neublížíme. Jakživa rozhodovala náhoda a bude rozhodovat přes všechny Leibnice a Kanty.“¹

Kdo mi řekne, že v životě není poesie, buď blaseován jest, nebo nepoznal nikdy života.

„Co je nekonečná veličina?“ tázával se druhdy šedivý matematik svých posluchačů. „Hubička, pánové, upřímná hubička.“

„Žádný neví, co štěstím jeho, co neštěstím. Proto budiž opatrným a střídmým v štěstí a pokojným a pevným v neštěstí! Obrátkou ruky ze štěstí vychází neštěstí a z neštěstí štěstí. Co tedy činiti v chumeli lidských běhův, abys neutonul? Naučiti se pokojnou myslí vážiti radosti a žalosti. Kdo tomu učí? Svědomí. Každá naučená víra lichá jest.“

„Povol čepu, hned bude po pivě, říkáme. Povol žádosti, a brzy bude po radosti.“

Jsouť životy lidské tytýž² divné a divoké. Opíraje se o národní ruské přísloví vzdychá kdesi Kolcov,³ ten libý ohlas svého národa: „Prožít věk − ach, není pole projít pluhem, vítr nezanese hoře jako mračno.“ Ovšem veliká lidí hromada nechodila nikdy za pluhem a nelopotila se nikdy za ním až do potu. Nepocítivši neví, co jsou na tvrdých dlaních palčiví mozolové, a sotva porozumí svrchu řečené průpovědi. Země, společná naše máti, dává i černý těžký chléb i chutné dorty a suchary. Kdo jíš dorty a suchary, k čemu bral by ses o ty, kteří lámou těžký a černý chléb? Těžko se pracuje za vezdejší potřebou, lehko lenoší se v blahobytu… Leč i černý chléb kde jest, dobrý jest.

Před právem není osoba ničím. Vykonaný čin jest mu vším. Ale čin vychází z osoby. Odlučte od činu osobu! V tom je suk, zavilý suk.

Naše všední logika vězí až po uši v předsudcích. Nechlubte se pokročilostí, osvětou. Bašty vašich předsudků pevnější jsou nad pevnost nejpevnější.

Člověk jako člověk, všecko boží duše. Kdo tiskne druhého, z ďábla jest. Zákon boží jest: buď bratrovi bratrem a ne pánem!

Sine mundum vadere, sicuti vadit.⁴ Svět má své nohy a svou hlavu, a jde si po vůli. Já ho nezastavím, ty ho nezastavíš, my ho nezastavíme. Ergo: Nestarej se o něj a nenarazíš, neklopýtneš!

Věru, nepřebarvil muž, jenž kdysi napsal: Dějiny světové vypadaly by dějinami vzteklých psů, kdyby politický a národní vývoj člověčenstva nespoléhal na nutných zákonech přírodních a kdyby spoléhal na libovůli panovnické a na prohnané diplomatické programnosti.⁵ Jen z této stránky plyne útěcha do rozbolněné myslící duše.

Jen nutné zákony přírodní byly původem a příčinou, že neutonul lid náš v hnusných bahnech a močálech programnosti upřímo bídné, jen nutné zákony přírodní rozbily v ssutiny programnost tuto. Dělo se to zvolna, krokem ať tak díme hlemýždím, ale příroda přece zvítězila a bohdá zvítězí, poněvadž věčnou jest vítězitelkou.

Pomiňte útisků rázu duchovního jako: vypuzování a utracování spisovatelů, cynické hubení knih českých, železnou censuru, zmenšování škol a obmezování a vyloučení mateřského jazyka z nich a z úřadů, a přiveďme si jen k paměti a mysli věci, jež na způsob břitkých nožů namířeny byly na hrdlo lidu našeho: bezlítostné a bezmilostné drancování a ochuzování skrze nepřátelské zástupy. Ale popředně budiž vzata do úvahy poddanost, hrozná jako mor, pod níž úpěl a hynul lid náš z vůle a rozkazu cizáckých dobrodruhů, již se stali neobmezenými pány jeho. Jaká nová pokolení mohla zemi vzejíti? A přece nezahynulo, co prováděno bez umu a míry na záhubu, nutné zákony přírody nedaly zahynouti.

Ač povahy lidu našeho tvrdé jsou jako ty žuly šumavské, ač srdce jeho v nadějích neúmorné, ač v trpělivosti předčí i nad samy mravence: přece nespatřuje bídě své ni míry ni konce, nejednou se postavil k zoufalému odporu proti tyranům.

Ploveme duchem i srdcem proudem přítomnosti. Jen vzácný člověk předchází svůj věk. A vzácných málo, proto jsou vzácní.

Jako všude po Čechách, byly i na Chudenicku mezi selským lidem povahy ať tak díme až do kostí české. Měly to napřed před obecními rolníky, že vynikaly vzděláním na svůj vrub pracně nabytým − neboť ze školy a kazatelny nemohlo se jim ho za těch časů dostati − že znaly minulost českého národa z knih před katolickými komisary šťastně zachráněných a že stavěly si z minulosti novou, šťastnější budoucnost. Českému selskému člověku jde především k srdci víra zděděná po dědech a otcích, a proto znali se mužové namnoze k staré české dobré víře, k víře bratrské. Pošmourný náhled do života českých bratří dědili i oni po nich, ale zároveň živili ducha svého i oním jasným idealismem i onou jemnotvárnou lidskostí, jíž sebe zarytější jinověrec českým bratřím neupře. Byliť opatrní a tajili se svou věrou a přesvědčením před veřejností, ale při tom dobře se starali, aby táž víra i tože přesvědčení s nimi neumíralo, anobrž dále se šířilo a upevňovalo. Od dob Josefových uvolnil se načitě⁶ nátlak u věcech víry, a kde který český bratr tajný na Josefa z vděčnosti nezapomínal. Známo s dostatek, že šla o císaři Josefovi pověst, že nesešel smrtí přirozenou, nýbrž že byl od jezovitů otráven. Jiní dokonce domnívali se, ano spravedlivě myslili, že Josef neumřel, ale že kdesi chová se u vazbě, protože byl svobodomyslný a přál od srdce zuboženému selskému lidu.

„Páni jsou páni,“ říkali; „jsou všecko, co chtějí. Císař Josef neumřel!“⁷

Na přátele a dobrodince své zapomíná snadno a brzo ten boží lid a zdravé oči své dává si beze všeho vzpírání zamydlovati chytráky a úskočníky, již ukládají o boží víru jeho a občanskou svobodu.

Co duch, to život věčný; neuhasíš světla slunečního vodami mořskými.

Před očima našima z malinkého zrna vyrůstá veliký strom. Co přirozený běh, co zázrak? Jedno s druhým před očima našima podává si ruce.

Hrozný osud veleduchů slovanských břitvami projímá duši! Dobrovský, Mickiewicz, Šafařík propadali šílenství. Kde nebe, dobrota a láska tvá, reptali bychom, kdybychom byli slabými duchem. Však my jsme vzácnými, silnými. Umíme trpěti. Trpíme. Přetrpíme. Per aspera ad astra!⁸

Dobrovský zamiloval si botaniku, položil chorá ústa na mateřský prs přírody. Mlékem jejím ssál do sebe sílu, život, zdraví. Vyléčil se. Duch jeho opět původním světlem se rozezářil, a kradla-li se do něho časem děsná temnota, měl dosti síly, aby ji rozptýlil a zapudil. Na botaniku nikdy již nezapomněl. Odsloužil se jí. Spis jeho „Návrh soustavy rostlinné dle čísel a pramenův“ předchůdcem jest výzkumů Decandolleových.⁹ Kdo na světě o tom ví, a ví-li, kdo o tom se zmíní? Umlčuje se, jako umlčen jest náš Zalužanský,¹⁰ jenž razil dráhu Linnéovi!

Člověk se cítí nejlépe na svých nohou. Houpáním ekvipáže roztetelí se nadmíru nervy.

Jazyk český čeká jen na své Homéry. A přisámbůh a svatý Václav: hoden jest Homéra!

Lid mouchou jest do větru hozenou.

Začni si něco se ženskými a oplétačka na krku.

Jaký to život závidění hodný, již za šera ranního dýchat v sebe ducha hlubin lesních! Jak vážné myšlenky lze tu na mysli přemítati!

Myšlenky jsou jádrem plodu, nejvlastnějším dílem ducha. Dílo to nesetlí, klíčí třeba pod rumy, přetrvá věky a opět věky. Obrazy to věčnosti, z nichž jiskérky Bůh rozsypal do probuzených hlav.

Tys Čech! Málo slov, mnoho rozumu!

Smutno, krušno po české zemi. Co člověk český, zatemnělý nevolník; kdo moc drží v rukou, aťsi duchovní, aťsi světskou, nelítostný cizinec. Cizincem každý člověk, kdo duchem i srdcem odcizil se lidu, a byť i jeho jazykem horlil s kazatelny. Těla svá v cizinská odívají roucha, a duchy své v cizinskou zatahují šněrovačku. Smutno, krušno v zemi české.

V nestálostech světských svou stálou jdeš cestou. Hoden jsi upřímné úcty, vážného přemýšlení.

„Duch český! Byl, byl, brachu, byl, pravda; ale není ho již.“

„Jest! Duch jest kus věčnosti. Nerozešel se v dým a páru. Po požehnaných krajinách českých a moravských rozléval se a rozlil se. A všichni ti bezohlední komisaři a inkvisitoři a všechno to cizáctvo, co se k nám přihrnulo a jako pán roztahovalo, všechno všudy neudusilo, co se udusiti nedalo. Duch český jest, jsou posud čeští bratří; já jsem českým bratrem.“

„Jsi bílou vranou, brachu; výminkou, zabloudilým poutníkem z krásné minulosti.“

„Jsem travným stéblem, jež z podkraje kamenového pne se a vyrůstá k slunci, k pravdě. Sejměte ten kámen těžký, a stlačená a zežloutlá tráva pod ním rozzelená se v stéblech tisícerých, nespočetných.“

„Neúmornost, česká neúmornost, byla by možna?“

„Vím jen tolik a nic více, že duch český neuhasl, že duch český jest!“

„Z ducha a těla skládá se člověk, z ducha a lidu složen jest národ. Český duch jest, ale lidu českého již není. Což duch jest bez těla na zemi; kde národ, když v duchu není lid?“

„Padají knížata a mocní tohoto světa jako mouchy; lid je všechny přetrvá.“

„A strašné útisky?“

„Lid unese je na silných bedrách svých; vytrvá a přetrvá. Běda člověku, od něhož odstoupila naděje; běda lidu, jenž nevěřil by pevně a svatě, že lepší nastane budoucnost. Náš lid není mrtev. Neumřela dceruška, ona spí, byť i na prkně byla. Přijde spasitel, dotkne se jí: ona vstane. Neodbytná potřeba jest starati se spravedlivě o to, co u nás bývalo, co již není a co zase musí u nás býti. Před vojnou českou¹¹ věděl náš lid dobře, že je lidem českým, že ta země, kterou mu určil Bůh nebeský, aby na ní se rodil, pracoval, žil a umíral, jest jeho vlastní zemí, že jest dědictvím samým Bohem mu odkázaným. Toho teď náš lid neví. Ubožák si myslí: Fatkáři¹² a vydřiduchové, ze všech konců světa sběhlí, rozdělili se pěkně o tvé dědictví; ty sám jsi ve svém vlastním domě pátým kolem u vozu a jen k tomu dobrým, abys strádal a lopotil se na jejich dobré bydlo. Chyba. On musí mysliti takto: Co Bůh dal, nerozstřílejí polní kusy, neodejmou Faraonové. Násilí a moc světská v jakékoliv podobě na čas může jen vítěziti. Ty musíš starati se o své dědictví, abys hoden byl otcův a aby žehnali tobě potomkové do desátého kolena. Lehko a šipkou vběhne jelen do tenat nalíčených; obrátkou ruky padne neopatrný chodec do hlubiny bahna a močálu; těžko a pracně vyplete se jelen z tenat; pomalu vytáhne se zapadlý chodec z blátivé psoty. Zvolna a pomalu vybředne lid náš z běd a psot, ale vybředne, podají-li mu osvícenci pomocnou ruku. Odjakživa proniká a zapuzuje světlo tmu. Na jasných rozumech jest, aby svítily lidu zatemnělému. A budou-li mu svítiti, rozsvětlí se v něm; utlačenec vyrovná se rozumem utlačovateli; duch český se v lidu znova zrodí.“

Hloubavý duch jest nedůvěřiv.

Tichá, skromná, účinná, usilovná, toť víra česká, toť český boží zákon.

Hledáme často věcí malých a nalézáme velikých. Tak dělo se s naším patriarchou: nalezl, čeho nehledal, o čem po všecky časy pochyboval, co s resignací téměř zoufalou, spravuje se pouhým suchým rozumem, dávno pustil po větru a vodě. V odlehlé krajince, v níž meškal pro občerstvení, nalezl živou naději, než co dím, nalezl opravdivou víru, že národ český má svou budoucnost.

Objevení rukopisů Králodvorského a Zelenohorského otřáslo, ano zvrhlo základy dlouholetých Dobrovského domyslů.¹³ Tušil, cítil, ano přesvědčen byl, že národ vybásnivší Záboje a Jelena, nemůže s povrchu země zmizeti jako mlha z povětří, jako oblak s oblohy; vědělť, že co jednou vykvetlo v říši pravé krásy, věčný život má a musí míti. Myšlenky si zformoval v jedinou větu: „Může-li národ český tak se zotaviti, aby byl svým duchem a snahou souvěkým svým spolunárodům sourodý?“ Lepší důstojná budoucnost pak už musila se bez ohrádky připustiti.

Slunečního světla nevměstnáš pod kbelec, pravdy nezamyslíš, nezamluvíš, neudusíš.

„Nepracoval jsi pro pouhé učence, pracoval jsi pro budoucnost národa svého!“

Ta myšlenka provázela Dobrovského.

Moudrý muž jest, kdo skrze bludy jde ku pravdě; kdo při bludech setrvá, bláznem jest.

Ne za lahodného slunce, za bouře a deště otvírá se krásné jaro; ne za blahého pohodlí, za zápasu a nehod rodí se statečný muž.

Pravda prostá holubička. Letí, letí a nepomýšlí na krkavce, již číhají na ni.

Šel jsem tmou a přišel jsem k světlu. Měl jsem povždy za to, že jsem jen pracoval, abych dle sil svých porozšířil vědomosti ducha světového, a já pracoval pro svůj národ! Cítím to, jsem o tom přesvědčen. Národ můj otevře si svou dílnu, a já mu pomáhal ji otvírati. Pomyšlení to jako mana splývá do duše mé. Jaké dílo z jeho dílny vyjde, nebudu vyměřovati. Tolik jen jistého, že bude božským, neboť ukáže, že duch národa neúmorným jest a duch národa ztělesněným jest paprskem boží síly. Vidím budoucnost lidu svého před sebou; spokojen a šťasten složím kosti své do země.

Nestavěl jsem nikdy rozumů svých vysoko. Jesti člověk poutníkem, jemuž se hůl sotva v rukou ohřeje.

„Ukázal jsi mně jedině pravou cestu, kterou nám jíti jest, aby v uhněteném lidu našem budilo a šířilo a pevnilo se české vědomí, český duch, jenž podle zákonů přírodních musí jednou vydati zdravé a zdárné ovoce. Jen osvícenci a vzdělanci čistě lidsky a vlastenecky smýšlející, spojí-li se se zdravým jádrem z lidu, uchovaným z minulosti, povznesou opět skleslý národ z tísní a klopot a připraví mu důstojnou budoucnost. Myšlenka ta tak plodna jest jako sama příroda, a hodna, aby ne jeden, ale sto tisíc životů se dalo za ni do boje sebe krutějšího. Kdo v něm padne, padne mužně, a se zlatým přesvědčením, že nebojoval za stíny, a se zlatou nadějí v srdci, že děti a vnukové jeho jísti budou ze štěpu, za nějž dal blaho svého života.

„Ach, že nynější duchovní i tělesná poddanost, jež jako skála na našem lidu leží a jeho ducha k zemi tlačí, nepřipouští, aby vyplňovalo se v Čechách zlaté to proroctví!“

„Nechtějme všemu najednou… Duch-li vpravdě lidského osvícení rozvlní se v Čechách a bude se opírati a občerstvovati ze zdravého jádra, z národa, padne sama sebou, dříve než mine půl století, duchovní i tělesná poddanost lidu.“

Nedej se másti přeludům. Jak může tak bystrá hlava, jako je tvá, libovati přelud, a třeba byl sebe malebnější?

Jak srovnáš si v hlavě panovnickou libovůli a svobodu národů? Nemožno.

Národy různých jazyků, mravů a zvyků nepřivedeš pod jeden klobouk.

Od dob Ferdinandových¹⁴ měl Řím a jeho kněžstvo lid náš v rukou. To hnětlo Josefa. On jediným chtěl býti pánem národů podřízených jeho žezlu. I nešlo mu snad, aby lidu dal dávno žádanou svobodu náboženství, nýbrž aby kněžstvo učinil služebníkem své státní libovůle. Odpoutávaje knězovládu od Říma, neměl blaha národů svých na zření a paměti, nýbrž snažil se zesíliti svou moc vládní naproti národům svým.

Domníváš se, že dobrý panovník zbaviti může lid rázem poddanosti duchovní i světské. Rozumy tvé jsou prosté a lidské, ale nesahají daleko za humna. Panovník jest především šlechticem nejmocnějším. A již v Písmu svatém stojí: Noli sperare in principibus, to jest v dobré češtině: Nespoléhej nadějemi svými na knížata.¹⁵ Kdo v nádherném paláci se narodil a odchován byl lidmi duchem mu zaprodanými, což ví on, jaké potřeby, touhy a žádosti vrou pod došky a šindelem? Mocní světa tohoto hledí s kruchty na poddaný lid jako na podnoží své, jak by si mohli v duchu připustiti starosti o něco, čím nikdy ani v myšlení svém se neobírají? Maluji ti obraz temný a smutný, ale pravdivý. Co mi cizím jest, čeho nemiluji, za to nenapnu rukou svých ku práci. Pusť, bratře, naděje v panovníky s větrem a vodou: nekyne z nich lidu spása. Jsou to myslné bubliny.

A budoucnost našeho ubohého lidu českého?

Zavírá se v něm jen samém a nezávisí na nikom jiném, třetím. Duch jeho věčně živý, neúmorný a nezmarný vydá ze sebe plody, neboť duch musí ploditi, an jinak by ho nebylo. A plody ty budou osvícení vzdělanci, s českým upřímným a vroucím srdcem, s bystrým a silným duchem. A jako zdárné děti pro otce své a dědy pracují, tak budou i oni pracovati pro milovaný lid svůj a obětovati se zaň, a z pravé mravnosti, v práci a oběti se zavírající, musí vyjíti budoucnost lepší a jasnější, a než vymrou po nás dvě, tři pokolení lidská, bude čirá cizina nejen nás Čechy znáti, ale bude nás i ctíti za vydatné spoludělníky na lidstva díle společném.

Umřeme všichni, dušinko. Smrt rovně měří, tak šarlatu jako šeři.

„Ó, dejte na čas duchu svému odpočinouti.“

„To nesmí býti, bratříčku. Šediny, hrobové květiny. Našinec si musí pospíšiti, aby nezamrzl.“

Červánkové pobledli a uhasli. Rozednilo se přes všecky těžké chmury a sychravé a neústupné mlhy. Jest mladý den. Den, život! Žádá práce. Život a práce, člověk a boží vzduch. Kráčejme tím božím vzduchem statečně, vytrvale, odměřeným a vypočteným krokem, nikoliv kvapným a kolísavým. Vzhůru držme oko i srdce své! Který cíl položen praduchem dějinným naší práci? Nemudrujme nad slušnost a potřebu. Buď on prázden předbřeznového idealistického blouznění, ale buď i daleko hliněných ideálů našich dnů. Práce, mužnými ctnostmi a ryzí mravností prodchnutá a zasvěcená, budiž cestou k němu nás vedoucí. Nelekejme se na ní trní, skalisk, zdánlivých propastí! Pravda, právo, lidskost buď on sám. A jejž ranní věštili červánkové, šťastný bude na obloze české den!

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1) Němečtí filosofové, odpůrcové kasualismu − víry v náhody.